Pavla Kladivová:
"Dělám si věci po svém."

Jméno:	Pavla Kladivová
Datum narození:	3. 10. 1984
Znamení:	váhy
Bydliště:	Praha
Sport:	atletika, vzpírání, CrossFit
Zaměstnání:	trenérka
Úspěchy:	několikanásobná mistryně ČR v silovém trojboji
	šestinásobná mistryně ČR ve vzpírání
	pětinásobná mistryně ČR ve zvedání kamene
	držitelka několika českých rekordů
	mistryně světa juniorů v silovém trojboji IPF (2006)
	absolutní mistryně Evropy juniorů v silovém trojboji IPF (2007)
	držitelka světového rekordu ve zvedání kamene (2011)
	univerzitní MS 2008 - 7. místo
	účast na univerzitních OH 2011
	Reebok CrossFit European Championship 2012 - 4. místo
	ME 2012 - 8. místo dvojboj (vzpírání)

Trénuje, těžkou činku nad hlavou, ale culí se u toho jako rarach. Vymýšlí workout a usmívá se přitom šibalsky. Něco vypráví a má u toho "rohlík" od ucha k uchu. Má se fotit, ale ona nepostojí, šije sebou jako pytel blech, k tomu se kření jako šestiletý kluk, příkladný rošťák, který se normálně rád předvádí, ale před foťákem je přece jen trochu nesvůj. Tak tohle je Pavla. Pavla Kladivová alias Kulíšek.

Kulich, kulíšek, kulihrach, kuliferda. Ta všechna označení by se dobře hodila k rozesmáté blondýnce, která si to energicky pobíhá po tělocvičně s dírou na koleni.

Jenže pozor. Tahle holka není nějaký hej, nebo počkej. Za prvé má fakt sílu, ačkoli malé nožičky a drobné ručičky na to moc nevypadají. Za druhé dělala už tolik sportů a věnovala jim tolik času, že tréninkových zkušeností má i ve svém relativně nízkém věku na rozdávání. A za třetí tělocvična, ve které tráví valnou část svého času, jí říká pane. I tohle všechno hodně vypovídá o tom, kdo je Pavla Kladivová.

Pavlo, naposledy jsem tě viděla v zimě na crossfitových závodech, kde jsi říkala, že sport číslo jedna je pro tebe vzpírání a CrossFit je jen zábava a zpestření. Nyní ale otvíráš tělocvičnu, kde se bude mimo jiné cvičit i CrossFit. Něco se u tebe změnilo?

Asi ano, jinak bychom tu nebyly. (smích) Vzpírání se chci určitě věnovat dál, nicméně nyní mám pauzu ze zdravotních důvodů. Navíc jsem začala cítit, že bych se měla v životě posunout někam dál, než že budu jen jíst, trénovat a spát. Za svůj život jsem posbírala z různých sportů, které jsem dělala, celou řadu informací, zkušeností a poznatků, které bych nyní ráda předávala dál. To už sice docela dost dlouho dělám, ale vždy jsem trénovala někde, kde jsem se musela přizpůsobit daným pravidlům. Nyní, ve své vlastní tělocvičně, mám volné ruce, abych si dělala věci po svém, což mi strašně vyhovuje.

Jak dlouho ti zrála v hlavě myšlenka otevřít si svůj vlastní gym?

Jelikož jsem už dřív trénovala v rámci CrossFitu vzpírání, říkala jsem si, že by bylo fajn se tomu věnovat víc, protože mě to strašně bavilo. Bavilo mě dál předávat to, co znám, líbilo se mi sledovat progres lidí, které jsem trénovala, vidět, jak se zlepšují a jakou z toho mají radost... Všechno se to nějakým způsobem sešlo a takhle to vyústilo.

Jak dlouho už vlastně funguješ jako trenérka?

To už je hodně stará záležitost. Trenérský kurz jsem si dělala hned v 18 a pak trénovala v různých fitness centrech.

Byla jsi tedy klasická osobní trenérka, která dělá s lidmi kondiční tréninky?

Ano, ale vždycky jsem si šla spíš svou vlastní cestou a snažila se do toho dávat něco ze sebe.

Zmínila jsi, že jsi prošla celou řadou sportů. Můžeš jmenovat?

Jako malá jsem začínala baletem a gymnastikou, pak jsem plavala. Na střední jsem chodila na sportovní gympl, kde jsem se setkala téměř se všemi sporty, a spoustu let jsem dělala atletiku, což byla moje velká láska a do dneška je. Pak samozřejmě silový trojboj, vzpírání...

Jaké byly tvé atletické disciplíny?

Původně jsem chtěla dělat sedmiboj, ale nakonec jsem zakotvila u trojskoku. Jsem totiž takový pravo-levák, mám obě odrazové nohy, a protože jsem měla také dobrou rychlost a výbušnost, byl pro mě trojskok jasná volba. Strašně mě to bavilo a asi bych se toho nikdy dobrovolně nevzdala, kdyby mě z provozu nevyřadila borelióza, po které jsem se učila v podstatě znovu chodit. No a když jsem se dala dohromady, nechala jsem se zlomit k trojboji. Silové sporty mě nikdy moc nepřitahovaly, ale jelikož jsem měla sílu, tak se to nabízelo...

A přišla jsi silovému trojboji na chuť, přestože to nebyl právě tvůj vysněný sport?

Asi ano, tenkrát mě to bavilo. Hlavně se mi líbilo, že někam směřuji, že mám nějaký progres. V trojboji je také hodně závodů, nějaký snad každý měsíc, a tak má člověk stále nějakou motivaci. A pak - mně se docela dařilo. Na svém prvním ME juniorů jsem skončila druhá, na MS, které se konalo o chvilku později, jsem dokonce vyhrála.

To tě asi namotivovalo ještě víc, ne?

Tak já jsem věděla, že mám na to, získat nějakou medaili, člověk nad tím přemýšlí... Jenže najednou je po závodě, vy máte na krku zlatou medaili a zjišťujete, že se vlastně vůbec nic nezměnilo a že jde život dál, aniž by vás to nějak výrazněji ovlivnilo. Nakoplo mě to ale v tom směru, že jsem se chtěla dál zlepšovat. Mým cílem bylo udělat světový rekord ve dřepu, to byla má největší motivace. Dřela jsem a makala, ale pak se to trochu pokazilo, když jsem se zranila na mistrovství republiky.

Byl to nějaký vážnější úraz?

Vzhledem k tomu, že jsem za měsíc a půl zase závodila, tak to tak strašné nebylo. Byly to ale první závody, na které se přijeli podívat moji rodiče, a mně se tam s asi 215 kg na zádech vyhodilo koleno. Ze závodů mě tedy odvezli do nemocnice, kde jsem dostala ortézu a berle. Když jsem se vrátila zpět, čekali na mě naši a máma měla v očích slzy. Od té chvíle pro moje rodiče trojboj skončil. Já ale ještě skončit nechtěla, měla jsem v plánu připravit se na ME juniorů, ale nějak jsem v průběhu přípravy ztrácela motivaci, a to hlavně kvůli lidem, kteří mě odsoudili, když jsem se zranila... Najednou ode mě dali všichni ruce pryč, a tak jsem si řekla, že se připravím na svůj poslední závod, odejdu na vrcholu, když se to povede, a dál už závodit nebudu. Když jsem pak jela na Evropu, byla jsem úplně klidná, snad žádný závod jsem si tak neužila, a to jen díky tomu, že jsem věděla, že závodím naposledy. A dopadlo to tak, že jsem vyhrála nejen svou kategorii, ale stala jsem se i absolutní vítězkou, takže na chvíli byli zase všichni rádi. Jenže to nezměnilo mé rozhodnutí skončit. "A co budeš dělat?" ptali se všichni. "Budu vzpírat," řekla jsem.

A tak se stalo.

Já jsem totiž ke vzpírání přičichla při svém posledním lifterském tréninku před Evropou, protože jsem trénovala ve vzpírárně. Vše to ale na obrátkách nabralo díky klukům z naší posilovny na Kladně, kteří mi pořád říkali, proč nevzpírám. Mně se ale zdálo, že jsem ve 23 letech moc stará na to, začínat s tak těžkou disciplínou. Jednou jsem ale přišla do posilovny a kluci řekli, že mi prý dají někoho v telefonu na ucho. Byl to pan Filipovič, vedoucí resortu na Olympu, a ten mi řekl, ať se v pondělí přijdu ukázat. Když jsem dorazila, nejdřív byl překvapený, že já jsem ta Kladivová, a pak mi řekl: "Jak chceš s takovýma ručičkama a nožičkama vzpírat?" Když se mě ale zeptal, kolik dřepnu, a já mu to řekla, byl už spokojenější a začali jsme trénovat. On byl skvělý, dal mi dobrý základ, později se to ale pokazilo, protože všichni věděli, že jsem silná, a tak místo toho, abychom prohlubovali techniku s nižšími váhami, měli všichni tendenci mi přidávat a tlačit mě do velkých vah. Tím se mi samozřejmě strašným způsobem pokazila technika a došlo to až tak daleko, že mi padal každý druhý pokus.

Jak se ti z toho podařilo vybruslit? Začala ses koučovat sama?

Ne, to jsem si tehdy nedovolila, protože vzpírání je přeci jen hodně náročné. Začala jsem si ale hledat informace na internetu a snažila se techniku nakoukat. Emil Brzoska, trenér, s kterým jsem dlouho spolupracovala a který věděl, že bych chtěla jednou také trénovat, se také podle toho ke mně choval, takže mi vysvětloval věci a hodně jsme diskutovali. Na závodech jsem se bavila s trenéry z různých zemí. Dodnes jsem s mnoha z nich v kontaktu a řešíme své svěřence...

Všechno to úsilí jsi vyvíjela proto, aby ses sama zlepšila, nebo abys byla jednou dobrá trenérka?

Obojí. Nejdřív jsem konzultovala tréninky s lidmi, co vzpírali, postupem času jsem začala psát tréninky sobě i lidem kolem. Také jsem se začala zajímat o zdravotní aspekty silových sportů. Od narození mám trochu zvláštní predispozice a mnoho doktorů mi řeklo, že bych kvůli nim raději nikdy neměla sportovat. Ale jde to... Jen vědět, jak na to.

Neměla jsi kvůli tomu při sportu problémy?

S tím, že mě něco bolí a že mě hlavně bolí záda, bojuji celý život. Díky tomu jsem se začala zajímat o kompenzační cvičení, dysbalance nebo řešení zdravotních komplikací vzniklých následkem úrazu, takže umím pracovat i s klienty, kteří mají pohybové problémy.

Mě samotnou bolela záda nejvíc, když jsem jela jen silové tréninky nebo když jsem vzpírala. Hodně mi ale pomohlo, když jsem začala dělat kompenzační cvičení a také když jsem se naučila správně dýchat, což je věc, která se nikde neučí, přitom je to opravdu základ.

K téhle své cestě jsi došla sama, nebo tě na ni někdo navedl?

K tomu si člověk obvykle nějakým způsobem dojde. Já jsem například takový sběratel informací. (smích) Strašně ráda poslouchám chytré lidi, strašně ráda si povídám s lidmi, kteří jsou ve svém oboru dobří. Já mám například úplně skvělého sportovního psychologa, se kterým spolupracuji už šestým rokem. Je to naprosto úžasný člověk, který mi vždycky ukáže nějaké nové možnosti, nebo mi dá tip na lidi, kteří by mě mohli obohatit, co se znalostí a zkušeností týče... A já se pak zajímám a jdu za tím dál a musím říct, že jsem strašně šťastná za to, že jsem za svůj život potkala hodně skutečně zajímavých a inspirativních lidí, kteří mi hodně dali.

Oni něco dali tobě a ty teď můžeš být studnicí informací pro ostatní.

Ono spoustu lidí rozčiluje, že se neustále ptám PROČ. Proč je to tak a ne onak, jak věci fungují... Ale já potřebuji věci pochopit, vidět je v souvislostech a ne jen si něco přečíst a automaticky to přijmout jako fakt.

Tím, že jsi prošla mnoha sporty, musíš mít hodně vědomostí o tréninku. Co ale výživa? Zajímáš se o ni také?

Tak já studuji chemii, obor léčiva, takže musím znát biochemii a fyziologii ještě podstatně hlouběji než klasický výživový specialista. A ačkoli to někomu nemusí tak připadat, má obor, který studuji, k výživě velice blízko.

Určitě, vždyť se říká, že jídlo může být lék.

Přesně tak. Jídlo může být lék, ale zároveň i jed, vzhledem k tomu, že v dnešní době je řada potravin spíš chemickým mixem než opravdovým jídlem.

Jsi poznamenaná studiem chemie v tom smyslu, že důsledně sleduješ etikety potravin, které si kupuješ?

Jsem poznamenaná, ale není to jen studiem chemie. Prostě mě zajímá, co jím. Sama se snažím jíst co nejvíce přírodní stravu, co nejméně zpracovanou, takže prakticky funguji na paleo dietě. A je mi jedno, jak tomu kdo říká, jestli paleo dieta, nebo nějak jinak... Jediné, co mě zajímá, je to, jaký to má vliv na můj organismus, a podle svých zkušeností si myslím, že tento způsob výživy je jeden z nejzdravějších, jaký člověk může mít, a mně osobně absolutně vyhovuje.

Paleo dieta neholduje příliš sacharidům. Nemáš pocit, že ti kvůli tomu chybí energie při trénincích?

Ne, s tím nemám problém. Energie mám dost a neměla jsem problém, ani když jsem trénovala 4x denně a měla 8,5 procenta tělesného tuku. K tomu spím 5 - 6 hodin denně a úplně mi to stačí. A není to něco, co bych objevila před týdnem. Na paleo dietě funguji dlouhodobě, takže to vlastně není dieta v tom ošklivém slova smyslu, ale jde spíš o životní styl.

Dobře, ale ještě na skok k tvé trenérské činnosti. Jako na trenérku se na tebe obracejí lidé z různých sportovních odvětví a nejen ti, kteří potřebují pomoct se vzpíráním. Proč myslíš, že to tak je?

Protože mě znají, ví, že jsem prošla celou řadou sportů a že mám díky svým zdravotním problémům zkušenosti i s tréninkem v rekonvalescenci a s kompenzačním cvičením. A vyhledávají mě i kvůli vzpírání. Vzpírání je totiž jedinečné v tom, že při něm člověk musí zapojit všechno svalstvo naráz, jde o skloubení síly a dynamiky, což lze využít téměř všude. Proto také vzpírají nejen zápasníci, ale třeba také běžci, veslaři... Prakticky snad není sport, kde by vzpírání nenašlo uplatnění.

Když sis vybírala vysokou školu, přemýšlela jsi i o medicíně. Pro tu ses nakonec nerozhodla, ale jako trenérka pracuješ i s lidmi, kteří mají problémy s pohybovým aparátem, Nemůže to být tak, že si díky trenérství uskutečňuješ to, co bys dělala jako lékařka - že tě baví pomáhat lidem?

To mě hodně baví. Baví mě sledovat, jaký lidé dělají progres, jak se mění před očima... A nemyslím jen to, jestli někdo zhubnul, nebo nabral, ale jak se mění výkonnostně, jak se posouvají dál, jak se jim rovnají dysbalance. Přitom zdaleka nejde o to, aby tréninky byly tak drastické, že lidé budou zvracet a odcházet po čtyřech. Není umění se zničit. Umění je neustále se zlepšovat a neustále se posouvat dál.

Ty chceš jít nyní dál jako trenérka, a proto vlastní tělocvična. Co chceš lidem nabídnout, co u tebe budou moci najít?

Chceme pomáhat všem, od začátečníků přes pokročilé až po závodníky, a to nejen závodníky cvičení typu CrossFit. Věnovat se chceme i jiným sportům, především máme zázemí pro trojboj, gymnastiku, funkční tréninky, ale také kalisteniku, které v poslední době roste popularita. Samozřejmě se u nás bude i vzpírat. Chystáme tedy vzpěračské kurzy, ale plánujeme pořádat i workshopy na různé jiné typy tréninků a tréninkových principů. Obecně se chceme snažit o individuální přístup, jelikož každý člověk je jiný a každý má jiné potřeby i cíle. Hodně důležitý je pro nás také zdravotní aspekt a funkčnost. Proto se v každém z našich kurzů alespoň okrajově dotkneme témat mobility, strečinku a kompenzačních cvičení.

Kromě kurzů a workshopů u vás bude také, předpokládám, fungovat open gym. Je to tak?

Open gym máme od rána do večera. Jelikož nechci, aby se mi tady lidé ničili nebo zabili, dáváme si záležet na tom, abychom s každým nově příchozím prošli základní cviky, abychom věděli, že udělá správně dřep nebo shyb. Postupně pak přidáváme složitější a náročnější prvky. Důležitý je pro nás stálý progres a posun vpřed. Ovšem ne vždy to jde hned a občas je potřeba trochu trpělivosti a pokory. Jak se říká: "Leave your ego out of the gym."

Pravda. A otázka na závěr - budete, nebo nebudete se profilovat jako crossfitová tělocvična?

CrossFit dělat chceme, to ale neznamená, že bychom se vším, co se týče CrossFitu stoprocentně souhlasili. CrossFit je nyní módní vlnou, přestože se jedná většinou o staré známé už ze sokolských dob. Američané jsou ale šikovní, dali tomu nějaký název, značku, formu, zpropagovali to a dostali sport mezi lidi, což je úžasné. Velké minus CrossFitu ale vidím v tom, že bez kvalitního vedení si při něm člověk může víc uškodit než prospět. Když například jedu na závody a vidím, jak při něm vzpírají lidé, kteří na to ještě zdaleka nejsou připravení, zavírám oči, když vidím, jak se tam lidé ve snaze vytlačit činku zuby nehty doslova ničí. Dále je dle mého názoru v CrossFitu řada nefunkčních cviků, které by se daly dělat jinak. To sice neznamená, že je nebudeme dělat vůbec, protože když chceme závodit, musíme akceptovat daná pravidla, ale třeba co se týče shybů, myslím, že je namístě umět obojí - jak hezký, striktní shyb, tak shyb kopaný. Obojí je potřeba, obojí má svoji funkci, a tak nejde dělat jen jedno a druhé zcela vynechat. Takže chceme a budeme dělat CrossFit, ale budeme ho dělat, řekněme, po svém.

Takže budete vlastně dělat takový kulišácký CrossFit.

Tak kulišácký každopádně! (smích)

Pavla Kladivová je nadějnou českou závodnicí v CrossFitu. Kdyby nemusela ze zdravotních důvodů odstoupit z letošních CrossFit Games, pravděpodobně by se jako jediná česká závodnice kvalifikovala do Regionals. Budeme tedy Pavle přát, aby ji zdraví pro následující ročník Games nezradilo a ona se mohla ukázat v co nejlepší formě.

Bližší informace o Extreme Areně naleznete na facebookových stránkách gymu.

Pavla Kladivová při vzpěračském tréninku v Extreme Areně