V kleci (VIII.): Měsíc změny

Od památného zápasu Wrocský vs. Pešek uplynul přesně měsíc, když se hoši na tréninku dozvěděli, že Pavla pustili z nemocnice. Věděli už dříve, že utrpěl pohmoždění mozku, ale bylo těžké odhadovat, kdy se vrátí.

A jestli bude moct ještě někdy v životě zápasit.

Ten měsíc utekl Tommymu jako voda. Náhradní trenér Jáchym Grym, který se za menší úplatu nechal uprosit, aby za kluky dojížděl až z Budějovic, naštěstí věděl, že Tommy má specifické podmínky. Stojanov se zase staral o to, aby měl mladík pořád dost práce. Matka přispívala tím, že jej neotravovala a chystala mu svačiny.

Za ten měsíc se Tommy o bojových sportech dozvěděl víc než předtím za celý život. Z jeho života se do jisté míry stala rutina - domů, oběd, rychle škola a do tělocvičny. Od čtyř do osmi, od pondělí do pátku, každý den jeden trénink - MMA, občas box nebo jiu-jitsu - a každý druhý den trocha posilování. V sobotu potom posilovna jako hlavní program. V neděli měl volno a tělocvična byla obvykle zavřená, pokud si někdo nezaplatil individuální lekce, a pak Tommymu občas řekli, aby přišel pomoct. A on byl jedině rád. Doma se nudil a tušil, že sledování UFC nevydrží věčně. Už měl za sebou díl s číslem 98 - Evans vs. Machida. Ještě dva týdny a bude si muset najít něco nového.

Desítky tréninků, kterých se účastnil nebo které spatřil, v něm vyvolaly řadu úvah. Především - bude se někdy schopný to všechno naučit? Už pochopil, že být zápasníkem znamená především být ohromně všestranným sportovcem, nebýt dobrý v něčem, ale ve všem. A co mu nejde, na tom pracovat o to víc. Po pěti trénincích si věřil celkem slušně, že už něco odkoukal, ale pak přišlo pár prvních sparingů, které mu ukázaly, že má ještě spoustu rezerv.

Z posledního si dokonce odnesl pěkné modřiny. Přišlo mu, že jeho soupeř, stejně starý kluk s krásným českým jménem Josef, jej až zbytečně šetří. Schválně se do něj pustil s pořádným gustem, aby jej donutil dupnout na plyn - a celé kolo sparingu strávil na zemi, kde si kryl obličej před Pepovým ground and poundem.

Zaznamenal ale i několik úspěchů. I přes to, že byl ze všech cvičenců skoro nejlehčí - váha mu obvykle ukazovala 62 kg (o půl kila víc než před měsícem) - dokázal několik soupeřů donutit k submission, tedy přiškrtit nebo upáčit tak, že se vzdali. A co ten nárůst fyzičky! Až směšně krátká byla doba, než se stal jedním z nejlepších ve škole v tělocviku. Tělocvikář Pokorný, chtivý medailí a diplomů, které mu suplovaly neexistující trenérskou kariéru, mu už nabídl reprezentaci školy v běhu na pět kilometrů a hlavně ve vybíjené. Po krátkém přemýšlení a rozhovoru se Standou mu přišlo, že si dva dny volna koneckonců zaslouží, a odjel se zbytkem školního výběru na menší turnaj. Sice vypadli už v základní skupině, ale Tommy věděl, že za to nemůže, a zbytek výběru také nesakroval. Shodli se na tom, že pořád lépe než být ve škole.

Jeho spolužákům nemohlo uniknout, že se Tommy změnil. Paradoxně k lepšímu - ze vzteklého podivína, kterému potichu říkali „jebnutý buldok“, se stal někdo mnohem klidnější, vyrovnanější a většinu času také unavenější. Po pár zvídavých dotazech, které Tommy nekomentoval, začala tahle záhada popouzet i holky, které z něj dostaly, co že vlastně stojí za jeho novým životním přístupem.

Jeden ze spolužáků, tlustý Bohouš, sám sebe považující za siláka, Tommymu nevěřil natolik, že neodolal a pronesl pár nevhodných poznámek - a pak se ukázalo, že Tommyho vroucí kotel přece jen nevychladl. Nebohého tlusťocha počastoval pár ranami a trochu jej přidusil. Holky to s jekotem požalovaly, Tommy dostal poznámku, podstrčil ji opilé matce k podpisu a život se vrátil do kolejí o trochu lepších, než byly ty staré.

Se Standou se také událo pár změn. Po onom památném galavečeru začal navštěvovat, sice jen jednou týdně, ale přece, tréninky MMA. Tvrdil s úsměvem, že pro něj taková řezničina není a že dá přednost ušlechtilému sportu rohovnickému, ale bylo vidět, že má nad čím přemýšlet. Tommy se s ním vždycky dobře pobavil. Protože neděli měli obvykle volnou, často si chodili po ránu zaběhat, po běhání se zastavili v pekárně a u teplých koláčků prodrbali všechno možné i nemožné.

Naproti tomu Denis se stále choval odtažitě. S nikým na tréninku se moc nevybavoval, soustředil se především na sebe a sparingy s ním byly opravdovou zkouškou. Ne, že by byl zbytečně agresivní nebo vzteklý, ale rád určoval tempo a styl, kterým se bude bojovat. Tommy s ním šel dvakrát a vždycky odcházel poražen na submission. Na zemi nebyla s těžším a mnohem silnějším mladíkem žádná legrace.

Byly to krásné dny. Každý den Tommy objevoval neprobádanou krajinu exotického sportu, každý den se naučil něco nového o sobě a svém těle. Po měsíci měl stejnou chuť trénovat jako na začátku, možná ještě větší. A to už věděl, že cesta do klece, příprava na opravdový zápas, není práce na čtvrt roku. Nenechal se ale jako většina nováčků odradit. Koneckonců, co doma?

Týden před Peškovým návratem potkal zrzavého. Na ulici plné nakupujících lidí zrzavec doprovázel nějakou starší dámu, možná svoji matku. I on jej okamžitě poznal. Pohlédli si do očí a Tommymu bylo v ten moment jasné, že tohle nepřátelství neskončí jen tak honem. Že možná stojí na prahu války, celoživotní války. Problesklo mu hlavou, že druhé kolo by vypadalo jinak, a chvilku bojoval s pokušením vyprovokovat rvačku, ale pak jeho opatrnější, chytřejší já vycouvalo. Někdy mu zrzavý pod ruce přijde - a pak se bude divit, co s ním Tommy udělá. Už to měl všechno vymyšlené.

Po měsíci se vrátil Pešek. Tommy se s ním bohužel minul, protože hrál zrovna vybíjenou, ale od Standy na nedělním výběhu slyšel, že nevypadá moc jako starý Pešek. Prý je docela poznat, že jej teprve pustili z nemocnice. Zápas si vůbec nepamatoval, občas vypadal zmateně, a co se týká tréninku, nezacvičí si ještě pěkných pár měsíců. Ale žádné trvalé následky prý mít nebude, jen musí počkat, než se mozek zregeneruje. A co se týká trénování, ještě dva týdny to vezme Grym, aby si Pavel odpočal.

Tommymu to nevadilo, i když se mu po zvláštní Peškově osobnosti stýskalo. Grym jej trochu nudil. Jeho tréninky nebyly programově špatné, ale on sám neměl nijak zvláštní charisma a nedokázal své svěřence vyhecovat.

Týden před avizovaným Peškovým návratem měl Tommy kolo sparingu se závodníkem. Jmenoval se Honza Vaněk a vážil snad ještě méně než Tommy, ale už měl za sebou rok tréninku a jeden zápas, který vyhrál na body. Při klání s ním Tommy odhalil svou další slabinu - kondici. V půlce kola fyzicky odešel, neschopen se přizpůsobit rychlému, dravému stylu, který Vaněk prosazoval. Tahle porážka jej mrzela, protože mu přišlo, že minimálně minutu byl svému o dost zkušenějšímu soupeři důstojným protihráčem. Zařekl se, že tohle se nesmí opakovat, a začal na internetu i zprvu nesmělými dotazy na trenéry zjišťovat, jak vybudovat působivou fyzičku, která jej nenechá na holičkách. Názory se dost různily, někdo radil trénink ve stylu crossfit, někdo namítal, že pro tak mladého člověka stačí denně nebo obden běhat. Tommymu přišlo, že toho má i tak dost, ale nic naplat, prohrávat nechtěl. Každé druhé ráno (občas každé třetí, jistě chápete…) se probudil v šest a stihl si dát ještě před školou čtyřicetiminutový výklus. I když čekal, že pak bude v lavici ještě méně použitelný než obvykle, tělo si na novou zátěž rychle zvykalo.

Po dvou týdnech přišel Pešek. Vypadal zamyšleně, jako kdyby právě prožíval něco tajemného a pro ostatní smrtelníky nepochopitelného, ale když uviděl Tommyho, viditelně zbledl. Tommy se zarazil. Pavel není ani trochu rád, že mě vidí? Pešek se otočil na ostatní trenéry, kteří klábosili u baru. „To si děláte prdel, ten kluk sem furt chodí?“ Trenéři se na něj zvědavě otočili. „Jo,“ přikývl nejistě Stojanov. „A taky tady pořád pracuje.“ Pešek na vteřinu vypadal, jako kdyby uviděl ducha. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se a v Tommym zamrazilo. Jako kdyby se někdo prošel po jeho hrobě. „Tomáš,“ odpověděl. „No to mě poser,“ prohlásil Pavel Pešek. „A furt chceš závodit?“ „Ano, prosím,“ odpověděl nejistě Tommy. „Tak na co čumíš? Koukej se rozcvičovat!“ odsekl hbitě psycholog sportem tříbených duší. „A chci dneska od tebe vidět nějakej výkon!“

Po zbytek tréninku to byl starý dobrý Pešek, vždy připravený vytasit sarkastickou poznámku nebo náznakem kopance popohnat lenivého cvičence. Starší závodníci se ve sprchách shodli, že se Pavel konečně probral - a jen sám kouč věděl, co mu vrátilo úsměv do tváře.

A to přesto, že mu lékař ten den odpoledne řekl, že by nebylo chytré, aby se vracel k životu profesionálního sportovce. Pokud nechce tentokrát skončit s trvalými následky.