Reklama:

Jiří Hledík: "Na bolest je nejlepší nová bolest." (I.)

Ronnie.cz > Powerlifting > Ostatní sporty


Jméno: Jiří Hledík
Datum narození: 29. 6. 1957
Znamení: rak
Zaměstnání: manažer útvaru Inženýring výstavby nových jaderných elektráren
Sport: cyklistika - ultramaratony
Úspěchy: MS v ultramaratonu „Glocknerman 2008“ - 2. místo v kat. 50+
(výkon: 820 km, 12 200 m. p., 53 hod. 23. min.)
Kvalifikace na RAAM "Race 2009" - 12. místo v celkovém pořadí
(výkon: 1 220 km, 11 200 m. p., 62 hod. 53 min.)
Kvalifikace na RAAM "Race 2010" - 1. místo v kat. 50+
(výkon: 1 195 km, 10 500 m. p., 58 hod. 21 min.)
Kvalifikace na RAAM "Dos Ras Extreme 2011" - 6. místo v kat. 50+
(výkon: 1 139 km, 14 500 m. p., 64 hod. 47 min.)
Extreme Race Around Austria 2011" - 15. místo
(výkon: 2 164 km, 28 000 m. p., 141 hod. 59 min.)

„Znáš Jiřího Hledíka? S tím udělej rozhovor, to je osobnost!“ dal mi tip kamarád, jehož úsudku důvěřuji, a vyplatilo se. Jiří Hledík je totiž motivace sama. Hoří pro svou profesi, hoří pro svého koníčka, a když to připustíte, zapálí i Vás. Dokonce má na to i svůj vlastní „manuál“. Jde o soubor mott a myšlenek, které postihují jeho životní filozofii a které mi před naším setkáním poslal, abych si udělala představu, s kým budu mít tu čest. A tenhle jeho sborník se mi zalíbil natolik, že jsem na jeho základě postavila naše povídání.

Jedna osoba, dvě osobnosti

Jiří, jste narozen ve znamení raka a o jeho zrozeních se píše: „málomluvný odborník, romantický snílek, přesto rozumný a praktický“. Jako by to byly dvě osobnosti v jedné. Sedí to na vás?

Ano, jsou to v podstatě dvě osobnosti v jedné, což u mě platí. Jeden Hledík ve mně má hodně kuráže, ten druhý je zase víc srab a toho kurážného často zrazuje od jeho plánů. Tyhle dvě osobnosti se ve mně perou, takže se občas pro něco nadchnu, nadchnu pro to i své okolí, ale jak se ta záležitost blíží, mám někdy tendenci z toho vycouvat, což by asi potvrdila i moje rodina.

Já ty dvě osobnosti viděla spíš jako Jíru ultramaratonce - snílka a dobrodruha a Jiřího inženýra - člověka logického a pragmatického. Pojďme se mrknout na zoubek tomu druhému, pro kterého je, zdá se, jeho profese na prvním místě v jeho životě. Je to tak?

Je to tak a nevím, jestli mám říct bohužel, nebo bohudík. Zato moje manželka Jindřiška by to asi věděla docela přesně... (smích)

Mám tomu rozumět tak, že upřednostňujete práci před rodinou?

V řadě případů to tak bylo. Byla období, kdy jsem měl velkou odpovědnost v práci například za přeprojektování Temelína a za tým inženýrů, který na tom v 90. letech u investora pracoval. V té době jsem se v práci doslova a do písmene tavil a nedokázal jsem něco nedodělat a utéct k rodině. Rodina to ale akceptovala a v manželce jsem měl vždycky obrovskou podporu.

To musíte mít velmi tolerantní a chápavou ženu...

Ano. Asi si se mnou i dost zkusila, ale byla hodně trpělivá, tak doufám, že jí to budu moct jednou vrátit.

Kdybyste jí to nějakým způsobem nevracel už během vašeho společného soužití, nejspíš by už s vámi nebyla. :) Ale zpět k vaší práci. Vždycky jste chtěl pracovat v jaderné energetice?

Vždycky, ale vygradovalo to už na vysoké. Tam jsem si ze začátku spíš užíval života, protože před vysokou jsem hodně sportoval a na zábavu nezbýval čas, ale pak se ve mně něco zlomilo a já si řekl, že pokud chci dělat tento obor dobře a odpovědně, musím se mu dostatečně věnovat. Takže jsem do toho šel naplno, ještě víc, než jsem musel, a zbývajících šest semestrů jsem vystudoval prakticky se samými jedničkami. Ale ještě víc než ty jedničky byly pro mne důležité ty osvojené znalosti, které jsem později v praxi měl možnost uplatnit.

Cílevědomost vám tudíž nechybí..

Nikdy mě nebavilo žít bez cíle či konkrétního projektu. Vždycky to, co dělám, musí mít nějaký cíl a smysl, řadu věcí si rád plánuji. Po studiu jsem dostal nabídku pracovat v Praze na centrále, ale já jsem věděl, že jestli chci obor pořádně poznat, musím do terénu. Tam jsem nakonec zůstal dodnes a těch 28 let praxe bych za nic nevyměnil.

Říkal jste, že svého času jste se v práci doslova tavil, ale jedno z vašich životních hesel zní: NAUČTE SE ROZDĚLOVAT ČAS MEZI PRÁCI A ZÁBAVU. Kdy jste se tohle naučil? A naučil jste se to vůbec?

Kdybych řekl, že to umím, byla by to polopravda. Stále se to učím, a jelikož jsem si vybral tak náročný sport, jakým ultracycling bezesporu je, stojí mne spoustu energie, abych zvládl všechny své povinnosti a ještě našel dostatek času pro trénink, který zas musím co nejlépe a nejefektivněji rozplánovat.

Chápu, trénink ultramaratonce musí být časově velice náročný. Jak jste se vlastně dostal k tak extrémní formě cyklistiky?

Na kole jsem jezdil samozřejmě už jako kluk a mít vlastního Favorita byl můj velký sen, ale nikdy jsem nezávodil ani nebyl organizovaný v žádném cyklistickém oddíle. Už jako dospělý jsem ale jezdil do Jeseníků na chatu Svornost k Pavlovi Dědicovi, který byl zapálený cyklista a měl kolem sebe i stejně zapálenou partu, a oni mě pro kolo v mých 45 letech doslova a do písmene zbláznili a pozvali mě, abych s nimi jel na akci „Po stopách Tour de France“.

Hurá na Tour de France aneb objevení cyklistiky

Dát si trasu Tour de France, to byla odvážná výzva!

Byla, protože já byl v té době úplný začátečník, a tak jsem jim to rozmlouval, že se mnou budou mít jen trápení. Ale oni: „Ne Jíro, pojedeš s námi.“ Argumentoval jsem, že nemám ani kolo, ani tretry, ani oblečení, ale oni řekli, že mi všechno seženou a pošlou. Týden nato mi pak volal Pavel Dědic, že mám druhý den čekat autobus z Jeseníku, ve kterém budu mít veškerou výbavu. „Vem si to a trénuj, máš na to dva měsíce,“ řekl mi. No a tak jsem začal.

...řekl jsem si: „Přece nebudeš jezdit celý život jen 24hodinovky nebo silniční maratony. Je ještě něco těžšího?“ A napadly mě ultramaratony...

Dva měsíce, to není tolik. Netrápil jste se tam pak moc?

Trápil jsem se hrozně, ale nějak se mi podařilo zvládnout všechny etapy, které jsme tenkrát jeli. Tím jsem měl za sebou první křest, a tak jsem si řekl, že když už jsem ujel na mé poměry takový ranec kilometrů, mohl bych zkusit nějaký závod. „No jasně, pojeď 24hodinovku,“ reagoval Pavel na můj nápad. Takže mým prvním velkým závodem byla 24hodinovka v Lichnově, kde jsme jeli s kamarádem z práce Edou Pudilem závod dvojic a v naší kategorii jsme skončili třetí. Nepodali jsme nějaký extra výsledek, ujeli jsme asi 750 km, ale stáli jsme na bedně a to mě nadchlo. Vždyť před závodem jsem si vůbec neuměl představit, že bych dokázal jet na kole 24 hodin!

Tak to musela být asi obrovská euforie a povzbuzení do dalších závodů.

To ano. Další roky jsem pak dál jezdil 24hodinovky dvojic v Lichnově, jel jsem 12hodinovku jednotlivců do vrchu v Janově, 24hodinovku jednotlivců v Újezdě u Brna a na každém z těch závodů jsem se zlepšoval a byl jsem na bedně někdy dokonce i bez rozdílů kategorií. To mě strašně nabudilo a já si začal říkat: „Přece nebudeš jezdit celý život jen 24hodinovky nebo silniční maratony. Je ještě něco těžšího? A napadly mě ultramaratony.

Do světa českého ultramaratonu jsem vstoupil díky Hance Ebertové, se kterou jsme právě v Lichnově vytvořili český rekord na 24 hodin ve smíšených dvojicích, když jsme ujeli 820 km. Společně s ní a se synem Vojtou jsme pak založili občanské sdružení Czech Ultracycling Team a já se vydal na svůj první ultramaraton do Rakouska, což bylo hned mistrovství světa. I přes špatný výkon jsem se ve své kategorii dostal na bednu a to mě namotivovalo ještě víc a já si řekl ve svých padesáti letech, že tedy začnu pracovat s jinou dimenzí. Skončil jsem s maratony a věděl jsem, že ultramaratony budou něco úplně jiného. Uvědomoval jsem si, jak je velký rozdíl, jestli závod trvá 10 hodin, nebo třeba 50, 100, či 200, a i to, že od toho se musí odvíjet i odlišný přístup k tréninku i k samotnému závodění a způsobu výživy a suplementace během závodů. Musel jsem se tedy začít znovu učit...

Takže jste otevřel dveře do dalšího levelu. Jak se s tím změnil váš trénink?

Změnil se hodně. Ubylo rychlostních kilometrů, nejezdil jsem v tak vysokých tepových frekvencích, ale snažil jsem se tělo nutit, aby jezdilo tréninky trvající 6 - 7 hodin a třeba i v délce přesahující 200 km.

Jak lze takové tréninky vměstnat do běžného pracovního týdne?

V týdnu to jde těžko, jelikož trávím v práci často víc než jen běžných 8 hodin, takže na tréninky padnou prakticky všechny víkendy.

Nikdy ale v tréninku neujedete tolik kilometrů, kolik pak musíte zvládnout v závodě. Jak víte, že to dáte?

Tak, dávám si tréninky i přes 300 km, nebo 24hodinové tréninky, kdy jedu minimálně 500 km, což beru jako testy, kterými zkouším, jak se tělo adaptuje na dlouhé vzdálenosti. No a pak platí, že vždy jedete nějakou distanc poprvé. Loni jsem jel nejdelší a v Evropě jistě nejtěžší ultramaraton non stop 2.200 km kolem Rakouska s převýšením 27.000 metrů a předtím jsem ujel v tahu jen 1.300 km, takže najednou to bylo téměř dvakrát tolik. Člověk prostě musí jít na start s kuráží a s přesvědčením, že to dá. To přesvědčení ale samozřejmě musí být něčím podložené. Takže já kromě závodů a testovacích tréninků také chodím každoročně na laktátové zátěžové testy, abych viděl, jak jsem na tom s fyzičkou. A ačkoliv mi roky přibývají a výkonnost by měla jít dolů, nebo přinejmenším stagnovat, jde pořád nahoru.

A to potěší!

To ano, když vám doktor po spiroergometrii řekne, že za ty výsledky by se nemuseli stydět ani mladí silničáři, tak vás to strašně nakopne.

A to až tak, že si třeba řeknete, proč nezkusit Race Across America - nejdelší a možná i nejtěžší cyklistický ultramaraton světa. Jak dlouho Vám tahle myšlenka zrála v hlavě?

Že chci jet Race Across America (RAAM) jsem řekl ve svých 47 letech v rozhovoru s Ondrou Vysypalem pro časopis Peloton. V té době jsem měl za sebou jen pár 24hodinovek a maratonů, takže si asi dost lidí muselo říkat, že nejsem normální. Když už jsem tu informaci ale takhle poslal do světa, nechtěl jsem, aby to bylo jen plácnutí do vody, takže ve mně zafungoval ten rak, já se pro to ohromě nadchnul a po svém prvním ultramaratonu jsem si řekl, že RAAM dám. Jak naivní! Nechápu, jak jsem si mohl myslet, že jeden ultra závod připraví člověka na 4.800 km v tak těžkých podmínkách, jaké na RAAMu jsou. Až nyní, když jsem si to měl možnost vyzkoušet na vlastní kůži, vím, že pět let přípravy, které jsem tomu věnoval, je v mém věku naprosté minimum, a smekám před každým, kdo tento závod dokončil. Jde totiž o tak extrémní záležitost, že půl závodu jste kvůli únavě a spánkovému deficitu v jakési agónii, zkrátka tak trochu mimo realitu. Ovšem také vám to přinese nezapomenutelný zážitek a člověka to poznamená do konce života.

I vás to velmi poznamenalo, ale začněme od začátku. Na závod jste se dle vašich slov připravoval pět let. Co všechno ty přípravy zahrnovaly mimo vaši vlastní fyzickou přípravu?

Museli jsme hlavně vyladit tým, který potřebujete na každý ultramaraton. Při takovém závodu se neobejdete bez doprovodného auta, ve kterém musí sedět řidič, navigátor, dál potřebujete někoho, kdo se vám bude starat o jídlo, suplementaci a pitný režim, nepostradatelný je samozřejmě mechanik a dál jsme potřebovali lékaře, protože vyjet v mém věku na závod takového formátu bez doktora bych si netroufl.

Tenhle tým je, myslím, pro závodníka extrémně důležitý, jak tedy vybíráte jeho členy?

Já říkám, že úspěch na těchto závodech záleží z 50 % na týmu a ten náš procházel od mého prvního ultramaratonu různými změnami. Vytvořit takový tým a udržet jej dlouhou dobu dostatečně motivovaný není vůbec jednoduché a stojí vás to mnoho energie. Začnete ty správné lidi hledat ve svém nejbližším okolí, ale někdy pomůže i náhoda. Co je důležité, aby všem dávalo smysl pracovat pro závodníka na dosažení vytyčeného cíle, a to bez nároků na nějakou odměnu či refundaci času, který mohli trávit na dovolené úplně jinak, bez ohledu na podmínky, které na těchto závodech jsou i pro doprovod těžké. Stálicemi v našem týmu jsou můj syn Vojta, úžasný krizový manažer a srdcař, hezky se u nás v týmu zabydlel fotograf a chlap do nepohody Jakub Cejpek, kolega z práce Vláďa Vebr a mechanik Láďa Koplík, ale další lidé se obměňovali. Někteří odešli, protože jim to po prvním či druhém závodě nedávalo smysl.

Nepřineslo jim to uspokojení.

Ano, někteří se při tom i sami trápili, bylo to pro ně těžké i jako pro doprovod. Dalším dlouholetým členem týmu je i moje žena Jindřiška, kterou jsem naverboval, když jsem potřeboval doplnit ženský faktor. Jindřiška pro ultramaraton vůbec nehoří a musím říct, že mě dojalo, když jsem již těsně před RAAM během aklimatizace v poušti slyšel rozhovor, který s ní natočila pro rozhlas Hanka Soukupová. V něm se má žena bez jakýchkoli skrupulí, ale velmi kultivovaně a pravdivě vyznala z toho, že mě doprovází, ale že to dělá více méně jen z lásky ke mně, protože jí to moc velký smysl nedává a nemůže vidět ty útrapy, kterými si závodníci během ultramaratonu procházejí.

A že ty útrapy mohou být opravdu pořádné, jste si měl záhy vyzkoušet na vlastní kůži, ale nebudeme předbíhat.

O fyzickém i psychickém peklíčku, kterým si prošel Jiří Hledík během jednoho z nejextrémnějších cyklistických ultramaratonů světa, závodu RAAM, se dočtete v druhém dílu rozhovoru.

Více info naleznete na www.jirihledik.cz


Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

15.09.19:22Carnivor - tenhle článek by měl někdo přeložit a přeposlat Victoru Ma..-1
15.09.17:48Dincek - Tento pán má můj obdiv, nedovedu si představit 24 hodin na..-1
15.09.13:53Tom.K. - Tohle už je jiný kafe. Článek jsem zhltnul jedním dechem! ..
15.09.12:12Peca4 - Klobouk dolů před takovými výkony. Člověk žasne a říká si,..+1
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínMargita Zámolová: druhý trénink pod v...
KOSICE_KE (17:50) • Presne ako som vravel... ide len o intenzitu a genetiku, o nič iné. Žiadne `woodoo` sa...
magazínTréninkový videolog: Milan Šádek (12/...
KOSICE_KE (09:03) • Asi je tým myslený symetrický rozvoj svalstva (nikde nič nechýba), nie symetria typu `ú...
magazínTréninkový videolog: Milan Šádek (12/...
morycs.63 (00:01) • Super video!! Milanovi moc fandí a těším se co předvede v Open. Myslím, že po jeho před...
magazínTréninkový videolog: Milan Šádek (12/...
The.FleX (23:46) • Hezky darek, ale proc ma Milan Sadek na opasku napsano Mr. Symmetry? To se tedy prilis...
magazínNěkolik tipů pro lepší spánek
ygg (17:22) • Nebylo by možné vrátit RANDOvi jeho původní nick, aby bylo na první pohled jasné, KDO t...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údaje
Copyright © 2010-2017 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2017 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV NOVÉ  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra