První a
druhý díl série motivačních článků o bojových sportech, zejména o MMA, najdete pod odkazy.
Objevte kouzlo světa ultimátních zápasů. Světa, který je tvrdý a nebezpečný.
Zabušte na jeho dveře, a když Vám nikdo neotevře, rozkopněte je. Klec, odkud není úniku, na Vás čeká…
Ve středu Tommy nepřišel.
Ne, že by se mu nechtělo. Ne, že by se bál. Za všechno mohla esemeska, kterou mu trenér poslal asi dvě hodiny po cvičení. Stálo v ní: „Cus, dneska jsi to mel zadarmo, pristi trenink uz musis platit! Dela to 70 Kc za trenink.“ A Tommy měl najednou proč se bát.
V pondělí nemohl usnout, jak přemýšlel. V úterý chodil po škole jako slepý, nezdravil učitele a ignoroval spolužáky. Ve středu odpoledne zjistil, že nic nevymyslel. Nemá kde sehnat peníze! Matka mu dává sotva na svačinu. Byl tak zoufalý, že ji v úterý přece jen požádal, ale nemělo to smysl. Začala se vztekat, kde má brát na jeho zábavu a ať si najde brigádu. Co jí bude vysvětlovat, že v jeho věku ho nikde nevezmou. Tommy to moc dobře věděl, protože už asi rok práci neúspěšně sháněl.
Takže kde sehnat sedmdesát korun? Nejdřív jej napadla menší krádež. Pak tu myšlenku zavrhl. Přece nebude krást, tak špatně na tom ještě není. Další možnosti se už nenabízely. Nechtěl se ale smířit s tím, že nepůjde na trénink. Něco jít dělat musí! Celý den chodil s očima na stopkách a doufal, že se na něj usměje štěstí. Kdyby alespoň něco našel, třeba jen pár drobných… Snad by se šlo nějak domluvit. Nebo kdyby to věděl dřív! Pár dní by nesvačil. Dostává na jídlo dvacetikorunu, týdně by alespoň na jeden trénink měl.
Ať se díval, kam se díval, peníze se na něj odnikud neusmály. Pátá se pomalu blížila a Tommy byl zoufalý. Slíbil, že přijde, tak přeci musí přijít! Ale… nemá peníze. Trenér je trenér. Musí si vydělávat. Nebude Tommyho učit zadarmo.
Ať chudák Tommy přemýšlel, nad čím chtěl, pátá hodina se přiřítila jako bouře a on nebyl o nic bohatší než před dvěma dny. Chtěl něco udělat. Dokázat trenérovi, že to není jeho vina. Ale přece mu nebude říkat, že nemá sedmdesát korun? Že je úplný chudák? To zavrhl.
Deset minut po páté vyšel Tommy ven v botaskách. Dneska půjdu běhat, řekl si. Dneska běhat a do pátku nebudu svačit. V pátek přijdu, vysvětlím trenérovi co a jak a bude to v pořádku. Musí! Co víc bych mohl udělat?
Vydal se pomalým klusem směrem do ulic, zamyšlený do svého problému. Běžel asi hodinu, občas zpomalil, občas se zastavil, třetinu času jen šel. Ještě cítí ty nohy z pondělka, to byl panečku záhul! V porovnání s pořádným tréninkem je běh hodně nudný…
Aniž by si to pořádně uvědomil, běžel Tommy najednou kolem tělocvičny. Ještě nebyla zdaleka tma, ale vevnitř se už svítilo. Zpomalil a zaposlouchal se do zvuku dutých ran a nárazů. Vevnitř se trénuje… a já stojím venku.
Najednou se rozrazily přední dveře. Stál v nich trenér, nervózně se rozhlížel a zpocenými prsty držel cigaretu značky Marlboro. Tommy se lekl. Proboha! On mě tu viděl! Ale teď už není čas utéct. Jasně, viděl mě. Byl by slepý, kdyby ne. Co mám jen dělat…!
„Vy kouříte?!“ zeptal se ostře. Trenér se skoro zapotácel, vyveden z míry takovou drzostí. „Co ti je do toho, kluku?“ ohradil se a ještě vzteklejším tónem řekl: „A ty jdeš pozdě! Už je skoro po tréninku! Co si, sakra, myslíš? Nebo tě maminka nepustila?“ V tom uviděl Tommyho obličej a zarazil se.
Tommy nevěděl, jestli má brečet, nebo jestli má, jako obvykle, rovnou vystřelit jako přetržená tětiva, jako pokaždé, když někdo zmiňoval jeho matku. Zůstal někde na půli cesty. Sevřel pěsti, zdvihl je… a rozplakal se.
„Sakra, kluku,“ zamumlal trenér a pokusil se mu položit ruku na rameno. V dětech se moc nevyznal; ty, co znal, prostě dělaly, co jim přikázal. Dokud nepadly únavou. „Vždyť jsem nic neřekl… přestaň už fňukat, prosím tě. Proč jsi vlastně nepřišel?“ dodal, protože ho napadlo, že by mohl Tommyho odvést od tématu. „Nemám… prachy,“ lezlo z Tommyho. I když byl oproti vrstevníkům duševně vyspělejší, stále ještě byl dítětem - a zmatené nebo ustrašené dítě pláče. „Matka… mi… nic… nedá.“ Posledních pár kapek vypadlo na chodník. Trenér se na chlapce podíval.
Vždyť má tři záplaty na tričku, které vypadá jak od Vietnamců, napadlo jej. Boty skoro žraloky. Je dost hubený. Že by to byl problém? Že by byl Tommy, odborně řečeno, ze sociálně slabé rodiny? Sakra, doteď si myslel, že se tohle týká jen barevných… Tommy se mezitím narovnal. „V pátek přijdu,“ oznámil rozhodným hlasem. „Čtyřicet korun seženu tím, že si nekoupím svačinu. A zbytek,“ zatvářil se nejistě, „zbytek nějak splaším.“
„Proboha, ne abys mi sem chodil s hladem!“ řekl trenér nahlas. A pak si uvědomil, kde je problém. K čertu, co jen udělat… „Hele, ty, Tommy, nebo jak se jmenuješ, tebe to fakt zajímá? Chceš vážně trénovat?“ Kluk se na něj podíval. Zatvářil se vážně a přikývl. „Moc,“ řekl tichým hlasem. Trenér v jeho očích viděl něco zvláštního. Něco dospělého. A když si vzpomněl, kolik tenhle nenápadný hubený mladík snesl… V minutě se rozhodl. „Zítra se stav,“ řekl mu. „Tak ve čtyři, jo? Něco vymyslíme.“ Pak si zapálil cigaretu. „A co na mě tak civíš?“ zeptal se. „Mám pár dní před zápasem. Jsem nervní jako svině. Já jsem taky jenom člověk, víš?“ Tommy se ušklíbl, ale mlčel. Lepší, když se mi vysmívá, než kdyby tu brečel, napadlo trenéra, zatímco se Tommy rozloučil a vydal se lehkým klusem domů.
Ve čtvrtek stepoval Tommy už od půl čtvrté netrpělivě před dveřmi. Dneska se to vyřeší! Sice neví jak, ale bude všechno v pořádku. Trenér přišel krátce po čtvrté, pozdravil Tommyho, odemkl a pokynul mu, aby šel dovnitř. Tentokrát nešli do tělocvičny, ale do bočního kamrlíku, kde byla koučova kancelář. Vypadala podobně jako kabinet učitele tělocviku, s psacím stolem, skříňkami a poličkami, ale se zdmi polepenými sportovními plakáty a ústřižky z novin - většina z nich se týkala MMA, ale Tommy viděl i fotky boxerů, kickboxerů a dalších bojovníků. Posadil se na židli a všiml si, že na skříni za trenérovými zády je i pár menších pohárů. Opravdu jen pár. Tělocvikář se mohl pochlubit větší sbírkou.
„Začneme formálně,“ prohlásil trenér. Natáhl ruku a řekl: „Já jsem Pavel Pešek.“ „To máte teda peška,“ odvětil Tommy, ale pak sám sebe v duchu napomenul a směrem k čerstvě zamračenému obličeji prohlásil: „Já jsem Tomáš Macourek.“ „Taky se nejmenuješ zrovna jako hollywoodská hvězda,“ podotkl trenér, „ale to je vedlejší. Podívej, co jsem si dal za práci. Nachystal jsem pro tebe smlouvu. Je to poprvé v krátké historii tohohle oddílu, kdy poloprofi smlouvu dostal člověk, co neumí fláknout do pytle,“ ušklíbl se. „O čem je ta smlouva?“ zeptal se Tommy. Panebože, snad nebude muset rovnou zápasit? Vždyť nic neumí… Ale tak, co s tím. Už se přece rval mockrát, ne? Líbit si nic nenechá!
„Máš tady napsáno,“ zadeklamoval trenér spokojeným hlasem, „že se zavazuješ k tomu chodit třikrát týdně na tréninky. Vynechat můžeš pouze v případě zdravotních potíží nebo mimořádné události a musíš to nahlásit, co nejdřív to půjde. Kromě toho se zavazuješ poskytnout klubu FC Gladiators pracovní výpomoc, a to ve výši osmi hodin týdně.“ Spokojeně se zachechtal. „Pokud nějakou podmínku nedodržíš, vykopnu tě z týmu, vytáhnu z tebe zpětně prachy za všechny tréninky a rozbiju ti držku. Tak co ty na to, kluku?“
„Vy se jmenujete Gladiátoři?“ zeptal se Tommy. „To není špatné jméno. A já si říkal, proč je to tady všude napsaný.“ Pešek nechápavě vytřeštil oči: „Já myslel, co říkáš na tu smlouvu!“ „Aha,“ zamyslel se Tommy. „Takže já tady budu v podstatě trénovat zadarmo? A jaký práce tady budu dělat?“ „Ty, do kterých se mi nechce,“ odpověděl trenér. „Umývat podlahy, čistit hajzly a tak. Ale budeš za to mít něco málo peněz. A ty prachy, ty máš na jídlo. Za pár dní začneš jíst aspoň trochu jako sportovec.“ Tommy přikývl, i když moc nechápal, co se tím myslí. Asi hodně zeleniny, napadlo ho.
„Jo a jinak,“ dodal ještě Pešek, „zítra trénink není. Chci se v klidu chystat na sobotní zápas. Protože ale úplně stačí, že ses na to vybodl včera, zacvičit si půjdeš, ale až od šesti s boxerama.“ „Proč s boxerama?“ zeptal se Tommy, zatímco podepisoval smlouvu. „Protože jsem to řekl!“ odsekl Pešek, ale vzápětí mírněji dodal: „A ruce jsou pro zápasníka MMA skvělým základem. Budeš trénovat s panem Stojanovem. Jo a přijdeš o dvě hodiny dřív. Začít prací ti vůbec neuškodí. Taky potřebuješ základ posilovacího tréninku. Můžeš se stavit v sobotu ráno? Bude to tak na tři hodinky. I s prací, samozřejmě.“
Když Tommy toho dne odcházel domů, měl hlavu jako kokosový ořech. Tolik toho má před sebou! Ale byl rád. Tohle změní jeho život. Jídelníček, výživa, box, posilovna a kdoví co všechno ještě! Zvláštní, že ho tyhle věci nikdy předtím nelákaly. Ale teď, když ví, že jsou dobré pro zápasníka MMA… Pyšně stiskl kartičku, kterou měl v ruce a na kterou musí doma nalepit fotografii. Má to na ní napsané. Je Gladiátor!
Pavel Pešek mezitím dokouřil cigaretu, kterou típl o květináč. Zasraný stres. Nepotřebuje kouřit, jak je rok dlouhý, ale jakmile se blíží zápas… Sakra. Sejmul už jich pět v řadě. Dva KO, dva technickým KO a jednoho na body. Tenhle bude šestej. Nesmím polevit. Nesmím… Otevřel dveře balkonu a vrátil se zpět do svého pokoje. Natáhl se na postel. Aspoň s tím klukem, jak to dneska skoulel, napadlo jej a usmál se. Prý smlouva! Cár papíru. Ale jako motivace to bylo hodně dobré. Jsi přece jen pan trenér, holedbal se v duchu. A konečně bude drhnout ty fleky od krve zase někdo jiný.
Jeho poslední myšlenka před usnutím patřila Milanovi „Spiritbreakerovi“ Koníčkovi. Jseš šestej, kámo. A dopadneš jako těch pět před tebou.
