Členové Síně slávy UFC (I.)

Přestože novodobé MMA zápasy jsou velmi mladým sportem, během zhruba dvou dekád své existence stihly urazit pořádný kus cesty. Některé milníky, které cestou zdolaly, zůstanou součástí historie tohoto sportu stejně jako ti, kteří je pomohli zdolávat. První a pomalu a jistě už i druhá generace MMA zápasníků si užívá zaslouženého odpočinku a MMA zápasy už sledují jen u televize. Přesto někteří z nich ani dlouho po skončení kariéry neupadnou v zapomnění. Největší americká MMA organizace UFC se rozhodla v roce 2003 založit Síň slávy a některé z nich ocenit za jejich zásluhy a přínos pro rozvoj organizace a MMA zápasů jako takových. K dnešnímu dni má organizace 9 členů. Jednoho dne se této pocty dostane dalším, kteří již mají své místo v Síni slávy jisté, ačkoliv tam zatím uvedeni nebyli. Mezi takové patří například bývalý šampión welterové a lehké váhy BJ Penn či bývalý šampión dvou vah organizace PRIDE FC a šampión Strikeforce Dan Henderson. Tento článek Vám ve dvou dílech představí devět mužů, jejichž jména již byla v Síni slávy UFC navždy zvěčněna, a shrne jejich kariéru a působení ve světě MMA, kterým přispěli k jejich rozvoji až do dnešní podoby nejrychleji se rozvíjejícího sportu s milióny fanoušků po celém světě.

Mark Coleman - první šampión těžké váhy UFC

Statistika: 16 výher, 10 porážek

Zajímavosti a rekordy: historicky první šampión těžké váhy UFC, vítěz GP PRIDE FC v otevřené váze z roku 2000, jeden z prvních zápasníků, který začal úspěšně používat techniku ground-and-pound (série úderů v boji na zemi), odtud jeho přezdívka "The Godfather of Ground & Pound"

Mark Daniel Coleman se narodil 20. prosince 1964 ve Fremontu v Ohiu. Jako teenager se začal věnovat zápasení ve volném stylu. V barvách univerzity v Miami dvakrát zvítězil v středoamerickém šampionátu kolejí. Když později přestoupil na státní univerzitu v Ohiu, zúčastnil se celoamerického klání univerzitních zápasníků a došel si pro 1. místo. Po skončení studií navázal na úspěšnou kariéru a dostal se do reprezentačního týmu USA. S ním v roce 1991 odcestoval na mistrovství světa v zápase, které ten rok hostila bulharská Varga, a umístil se na 2. místě v kategorii do 100 kg. Tím se zároveň kvalifikoval na nadcházející olympijské hry v Barceloně v roce 1992, kde skončil na 7. místě. Když v roce 1993 proběhl v USA první turnaj UFC, našel Coleman novou výzvu v podobě MMA zápasů. Bez nějaké zásadnější průpravy v ostatních bojových sportech nastoupil v červenci 1996 ke svému prvnímu zápasu v UFC, který vyhrál během necelých tří minut po sérii úderů v boji na zemi. Zápas byl součástí eliminačního turnaje, ty totiž tehdy byly běžnou součástí akcí UFC. Coleman ten večer stejným způsobem vyřídil ještě kanadskou hvězdu Garyho Goodridge a krajana Dona Freye a stal se celkovým vítězem turnaje. Obdobným způsobem vyhrál další turnaj UFC 11 a v únoru roku 1997 se po výhře nad dalším vítězem turnaje těžké váhy Danem Severnem stal historicky prvním šampiónem těžké váhy UFC. Hned při první obhajobě však o titul přišel, když prohrál v zápase roku 1997 s kickboxerem Mauricem Smithem. Vzhledem ke způsobu, jakým Coleman dominoval v předchozích zápasech, šlo o velké překvapení.

Následovalo černé období v kariéře amerického zápasníka. Prohrál i tři další zápasy za sebou. Výsledek jeho zápasu s Brazilcem Pedrem Rizzem však byl velmi sporným a diskutovaným rozhodnutím. Coleman utkání, kde měl lehce navrch, prohrál 2-1 na body. V lednu 1999 v UFC skončil a našel nové útočiště v tehdy největší MMA organizaci světa, japonské PRIDE FC. Úvodní zápas na japonské půdě mu sice nevyšel, v následujících dvou však vybojoval cenná vítězství. Mimo jiné porazil v té době nejlepšího japonské K-1 bojovníka Masaakiho Satakea za necelou minutu a půl boje. Tím si vysloužil pozvánku do finále eliminačního turnaje těžké váhy, který proběhl v květnu 2000 v Tokiu. Osm pozvaných zápasníků se tam utkalo během jednoho večera o celkové vítězství. Coleman vyhrál všechny tři zápasy a stal se vítězem Grand Prix. Ve finále porazil obávaného ukrajinského bijce Igora Vovchanchyna. Jeho vítěznou sérii ukončil až v roce 2001 brazilský specialista na boj na zemi Antonio Rodrigo Nogueira. Po tomto zápase si dal Coleman téměř dva roky přestávku od zápasení. Během této doby se však plně věnoval tréninku a zlepšování svých slabin v MMA. Do ringu se vrátil v roce 2003 v odvetě s Donem Freyem, kterého znovu porazil. Následně se účastnil dalšího eliminačního turnaje těžké váhy jako jeden z favoritů, jenže hned v úvodu narazil na budoucí světovou jedničku těžké váhy Fedora Emelianenka, kterému podlehl na armbar v 1. kole. Následovala porážka KO od Chorvata Mirka Filipoviče. Následující dva zápasy však znovu vyhrál. Mimo jiné získal cenný skalp brazilského šampióna Mauricia „Shoguna“ Rui. V říjnu 2006 se dočkal odvety se světovou jedničkou Fedorem Emelianenkem, ale historie se opakovala a Coleman znovu prohrál submission na armbar.

Poté se znovu na více než dva roky stáhl ze zápasových kolbišť. Mezitím se dočkal pocty v podobě uvedení do Síně slávy UFC jako v pořadí 5. člen. Uvedení proběhlo 1. března 2008 na turnaji UFC 82. Coleman tam tehdy oznámil, že ještě končit nehodlá a po 10 letech se vrátí do UFC v zápase s Brockem Lesnarem na UFC 87. K zápasu ale nikdy nedošlo, jelikož si Coleman v přípravě zranil koleno. Místo něj zaskočil do zápasu s Lesnarem americký zápasník Heath Herring. Do UFC se vrátil až v lednu 2009 na turnaji UFC 93 v irském Dublinu. Z těžké váhy přešel do polotěžké váhy a v druhém hlavním zápase večera si střihl odvetu s Mauriciem Ruou. Zápas prohrál půl minuty před koncem posledního kola TKO po sérii úderů. Ani tak nemusel být zklamaný. Jejich zápas se fanouškům líbil. Dokonce natolik, že po turnaji oba získali ocenění za zápas večera. O půl roku později nastoupil na turnaji UFC 100 do souboje s Stephanem Bonnarem, kterého porazil 3-0 na body. Poslední zápas kariéry absolvoval v únoru 2010 proti dalšímu členu Síně Slávy Randymu Couturovi. V souboji dvou tehdy nejstarších zápasníků v UFC zvítězil Couture submission ve 2. kole. Coleman po zápase ukončil kariéru. Bylo mu 43 let. Nyní žije se svou ženou a dvěma dcerami ve Fremontu v Ohiu.

Charles Lewis Jr. - zakladatel značky TapouT, obchodník

Charles Lewis Junior narozený 23. června 1963 v San Bernardinu v Kalifornii je prvním a zatím jediným členem Síně slávy UFC, který není zápasníkem. Lewis byl americký obchodník, promotér a bavič. Ve světě MMA byl znám pod přezdívkou "Mask" kvůli barevným proužkům, které si často maloval na obličej. V roce 1997 založil spolu s dalšími dvěma kamarády značku oblečení pro MMA s názvem TapouT. Z původního pouličního prodeje oblečení, které si vozili vzadu ve svém Mustangu, vypracovali značku TapouT v jednu z největších v MMA, společnost se stala mezinárodním gigantem s miliónovými obraty. Ještě v roce 2007 činil její roční výnos 22,5 miliónu dolarů. V roce 2009 to už bylo 10x tolik. Lewis byl vždy velkým příznivcem a finančním podporovatelem UFC a TapouT byl jedním z prvních velkých sponzorů soutěže a zápasníků. Za své zásluhy byl v červenci 2009 na akci pro fanoušky s názvem UFC Fan Expo před turnajem UFC 100 uveden do Síně slávy a Lewisovo jméno bylo vyobrazeno na vnitřní straně dveří oktagonu UFC. Od tohoto turnaje je jeho trvalou součástí. Uvedení do Síně slávy se však dočkal in memoriam. Dne 11. března 2009, krátce po 1. hodině ranní, Lewis zemřel při dopravení nehodě dvou rychle jedoucích aut. Jeho Ferrari 360 Challenge Stradale, závodní verze Ferrari 360 Modena, se střetlo s Porsche 1977 a následně narazilo ve vysoké rychlosti do lampy v Newport Beach v Kalifornii. Lewisovi bylo 45 let. Podle nejpravděpodobnější verze spolu dvě zmiňovaná auta závodila v pouličním závodu. Lewisova přítelkyně, která byla na místě spolujezdce, i řidič druhého vozu nehodu přežili. Na konci snímku Warrior, který se stal hitem loňského roku, se objeví věnování: "In loving memory of our friend, Charles 'Mask' Lewis Jr." Lewis si měl původně ve filmu zahrát roli promotéra zápasníků, které se nakonec zhostil sám režisér filmu Gavin O´Connor.

Chuck Liddell - šampión polotěžké váhy UFC

Statistika: 21 výher, 8 porážek

Zajímavosti a rekordy: nejvíce výher KO v UFC (10), nejvíce výher v rámci polotěžké váhy UFC (16), zápasník roku 2006

Charles David "Chuck" Liddell je jednou z největších osobností a ikon MMA v USA a kromě osobních úspěchů je mu přičítána zásluha na popularizaci MMA v dobách, kdy bylo ještě v plenkách a na okraji zájmu. Narodil se 17. prosince 1969 v Santa Barbaře v Kalifornii do rodiny s irskými kořeny. Už jako malého ho to táhlo k bojovým sportům. Od 12 let se věnoval Koei-Kan Karate. Odtud pochází také jeho slavné tetování na levé straně hlavy, které v překladu znamená právě Koei-Kan Karate. Vedle bojových sportů se však několik let věnoval také americkému fotbalu. Po střední škole šel studovat na Kalifornskou státní polytechnickou univerzitu, kde v roce 1995 úspěšně zakončil studium s titulem bakalář v oboru obchodu a účetnictví. V té době se již plně věnoval klasickému zápasu a také kickboxu. Jako amatérský kickboxer vyhrál 20 z 22 zápasů a z toho 16 utkání vyhrál KO. Stal se amatérským šampiónem USA v těžké váze v kickboxu a muay thai. Když se začal věnovat MMA přidal do svého repertoáru také trénink brazilského jiu-jitsu.

Jeho profesionální kariéra v MMA začala 15. května 1998 na turnaji UFC 17 v Alabamě, kde vybojoval výhru na body nad Mexičanem Noem Hernandezem. Druhý zápas v UFC absolvoval o rok později a podlehl v něm Jeremymu Hornovy. Pak ovšem přišla Liddellova první vítězná série, která z něj udělala hvězdu první velikosti. Během ní vyřídil řadu velikánů své doby - Kevina Randlemana, Jeffa Monsona, Renata Sobrala či Vitora Belforta. Na konci května 2001, kdy už byl v USA jednou z největších hvězd MMA, si odskočil do japonské PRIDE FC, kde svedl velkou bitvu s krajanem Guyem Menzerem. Jedno z nejzajímavějších utkání raných MMA zápasů vyhrál KO ve 2. kole. V roce 2003 dostal nabídku na zápas o dočasný titul šampióna polotěžké váhy UFC proti Randymu Couturovi. V tomto souboji po 4 letech a podruhé v kariéře poznal chuť porážky. Ve 3. kole souboje inkasoval technický knokaut. Následně přijal další nabídku z Japonska a v srpnu 2003 odcestoval na eliminační turnaj PRIDE FC ve střední váze. V úvodním kole eliminace se střetl s mladičkým Holanďanem Alistairem Overeemem, kterého knokautoval v 1. kole. V listopadovém semifinále narazil na krajana Quintona Jacksona, s nímž prohrál TKO ve 2. kole a v turnaji skončil. Po návratu z Japonska se vrátil do UFC, kde vyhrál další dva zápasy, mimo jiné nad bývalým šampiónem polotěžké váhy Titem Ortizem, a tak se v dubnu roku 2005 dočkal odvety s Randym Couturem. Ve hře byl znovu titul polotěžké váhy. Liddell oplatil svému přemožiteli předchozí porážku i s úroky, utkání ukončil KO v 1. kole a stal se novým šampiónem UFC. Ve 4 následujících obhajobách, které byly zároveň odvetnými souboji s Liddellovými předchozími soupeři, postupně porazil Jeremyho Horna, Randyho Coutura, Renata Sobrala a Tita Ortize. Jeho kralování ukončil až na konci května 2007 pro něj osudový protivník Quinton Jackson, který jej znovu porazil TKO. V úplném závěru roku 2007 se Liddell utkal s Brazilcem Wanderleiem Silvou, bývalým šampiónem PRIDE. Silva byl pasován do role mírného favorita, mimo jiné proto, že jejich společného soupeře Quintona Jacksona dokázal dvakrát porazit KO. Liddell dramatické utkání vyhrál na body. Po turnaji UFC 79 byl souboj vyhlášen zápasem večera a následně byl zvolen také MMA zápasem roku 2007 na slavnostním udílení cen MMA Awards. V letech 2008 až 2010 měl Liddell jen jeden zápas ročně. Čelil kritice kvůli poklesu formy a výsledky zápasů tomu nahrávaly. Tři zápasy po sobě prohrál KO. Proto se rozhodl po poslední prohře s Richem Franklinem na UFC 112 ukončit kariéru. Bylo mu 40 let.

Liddell patřil v UFC k nejdominantnějším šampiónům. Přestože bude pravděpodobně brzy překonán stávajícím šampiónem střední váhy Andersonem Silvou, dodnes drží rekord v počtu výher KO v UFC. Celkem jich má na kontě 10. V polotěžké váze drží rekord v počtu výher. Celkem se radoval z výhry 16x. Dvakrát dokázal v UFC dosáhnout na 7zápasovou vítěznou sérii bez porážky. V roce 2006 byl největším MMA portálem sherdog.com zvolen zápasníkem roku. V květnu 2007 se stal prvním MMA zápasníkem, který se objevil na obálce sportovního časopisu ESPN Magazine. V lednu následujícího roku vydal autobiografii s názvem Iceman: My fighting life. Dne 10. července 2009 byl uveden do Síně Slávy. Po skončení kariéry zápasníka se stal viceprezidentem UFC pro rozvoj organizace. Tuto funkci vykonává dodnes. Zápasník s přezdívku The Iceman patřil k nejoblíbenějším tvářím UFC. Svou popularitu využil i ve filmovém průmyslu. Zahrál si v několika filmech, kde často hraje sám sebe. Objevil se také v americké verzi pořadu Tančíme s hvězdami. Nyní žije s přítelkyní Heidi Northcott v Kalifornii. V minulém roce společně přivítali na svět dceru. Z předchozího vztahu má Liddell ještě jednu dceru a syna.

Royce Gracie - první vítěz turnaje UFC

Statistika: 14 výher, 2 porážky, 3 remízy

Zajímavosti a rekordy: trojnásobný vítěz eliminačního turnaje UFC, nejvíce výher submission v UFC (11), nejdelší zápas v historii UFC (36 minut), nejdelší zápas v historii PRIDE FC (90 minut), historicky první šampión UFC

Royce Gracie se narodil 12. prosince 1966 v Riu De Janeiru. Jeho otcem je Hélio Gracie, mladší bratr Carlose Gracie. Hélio a Carlos jsou považováni za tvůrce moderního Brazilského jiu-jitsu. Už jako batole se začínal učit základy tohoto bojového stylu od svého otce a starších bratrů Roriona, Relsona a Ricksona. Když mu bylo 8 let, nastoupil ke své první soutěži. V 16 letech dosáhl na modrý pás. O rok později jej jeho bratr Rorion pozval do USA, aby mu pomohl vyučovat jiu-jitsu v jeho garáži. Přestože Royce neuměl anglicky ani slovo, odcestoval do Kalifornie. V roce 1985 získal první černý pás. Dnes drží sedmý stupeň černého a červeného pásu, výkonnostní úroveň, kterou se může pochlubit jen několik málo lidí na světě. Gracie se účastnil řady turnajů v Brazilském jiu-jitsu a z celkových 54 zápasů jich 51 vyhrál. Jeho největší sportovní úspěchy však měly teprve přijít. V roce 1993 začala skupina lidí v čele s Artem Daviem a Roycovým starším bratrem Rorionem dávat dohromady ideu utlimátního turnaje bojových umění, jenž měl určit, který styl boje je mezi pestrou škálou stylů ten nejúčinnější. Turnaj později známý jako Ultimate Fighting Championship (UFC) byl osmičlennou eliminací s jen minimálními pravidly boje. Vítěz si měl odnést výhru 50.000 dolarů. Davie si nechal zaplatit reklamu v časopisech o bojových sportech a rozeslal pozvánky do tělocvičen a klubů po celých státech. Cílem bylo vybrat různorodou směsici bojovníků zastupující co nejvíce stylů. Takto bylo vybráno 7 bojovníků. Toho osmého navrhl sám Rorion. Davie původně počítal s tím, že do turnaje navrhne svého bratra Ricksona, který byl silnější a talentovanější než Royce, aby v turnaji reprezentoval jejich styl jiu-jitsu. Rorion se však rozhodl pro Royce.

Dne 12. listopadu 1993 se v Denveru v Coloradu konal turnaj UFC 1. Na turnaji se o celkovou výhru ucházeli karatisté Gerard Gordeau z Holandska a Zane Frazier z USA, boxer Art Jimmerson, kickboxeři Patrick Smith a Kevin Rosier, zápasník sumo Teila Tuli, zápasník v Pancrase Ken Shamrock a Royce Gracie. V prvním zápase si Gracie poradil s Artem Jimmersonem. V semifinále stejným způsobem vyřadil Kena Shamrocka a ve finále přešel přes Gerarda Gordeaua. Všechny tři zápasy trvaly méně než 3 minuty. Gracie zdolal všechny soupeře tím, že je vzal na zem, kde uplatnil své schopnosti z BJJ. Na do té doby ve světě neznámý styl boje na zemi nenašli stand-upoví bojovníci žádnou odpověď. Zajímavostí je, že Gracie měl v té době okolo 77 kg, což by odpovídalo dnešní welterové váze. V té době však ještě v UFC váhové kategorie neexistovaly, a tak se pravidelně utkával s o několik desítek kilogramů těžšími soupeři. Gracie se stal historicky prvním vítězem UFC a představil světu, tehdy spíše jen USA, Brazilské jiu-jitsu. V březnu roku 1994 se konal turnaj UFC 2. Gracie vyřídil čtyři soupeře během jednoho večera. Opět je všechny udolal na zemi. Na UFC 3 směřoval k dalšímu vítězství. V prvním zápase si poradil na submission s Kimem Leopoldem. Do semifinále ale už nenastoupil. Po zápase si stěžoval na dehydrataci a rozhodl se odstoupit. V prosinci roku 1994 nastoupil do turnaje UFC 4 a znovu vyhrál všechny tři zápasy. Ve finále se potkal s dalším budoucím členem Síně slávy, zápasníkem Danem Severnem. Severn předvedl do té doby nejvyrovnanější bitvu s favorizovaným Graciem. Zápas s absencí kol trval 15 minut a 49 vteřin a Gracie nakonec zvítězil na submission. V dubnu roku 1995 se Gracie podruhé v kariéře utkal s Kenem Shamrockem o titul UFC superfight championship. Šlo o titul pro šampióna v době, kdy v UFC ještě neexistovaly váhové kategorie. Utkání se protáhlo na neuvěřitelných 36 minut a vstoupilo do historie jako nejdelší zápas v UFC. Utkání skončilo remízou, jelikož regule tehdy ještě nepočítaly s existencí bodových rozhodčích. To byl na téměř 5 let poslední Graciův zápas.

V roce 2000 dostal Gracie pozvánku na do té doby největší Open Grand Prix organizace PRIDE FC. V úvodním kole, které proběhlo na konci ledna, se utkal s Japoncem Nabuhikem Takadou. Utkání se po 15 minutách nepřetržitého boje rozhodlo na body ve prospěch Gracie, který tak postoupil do finálové eliminace. Hned ve čtvrtfinále narazil na největší japonskou hvězdu MMA Kazushiho Sakurabu. Tento zápas se zapsal do historie jako nejdelší zápas MMA, trval neuvěřitelných 90 minut a později byl vyhlášen zápasem roku. Sakuraba s lepší fyzickou kondicí a základem v zápasnickém stylu se postupem času dokázal ubránit pokusům o strh a boj probíhal v postoji, kde Gracie inkasoval série lowkicků. Okolo 90. minuty už nedokázal stát na nohou. Z inkasovaných kopů utrpěl zlomeninu nohy, jeho bratr proto hodil do ringu ručník na znamení vzdání zápasu. Gracie poprvé v kariéře padl. Do Japonska se vrátil v roce 2002 v zápase s limitovanými pravidly MMA proti japonskému zlatému medailistovi z OH Hidehikovi Yoshidovi. Gracie utkání prohrál, když rozhodčí souboj ukončil po škrcení. Gracie si po zápase stěžoval, že v době ukončení byl zcela při smyslech. Rodina Graciů později v zákulisí požadovala, aby byl výsledek utkání anulován a byla nařízena okamžitá odveta, v opačném případě hrozili odchodem celé rodiny Graciů z organizace PRIDE. Japonští pořadatelé v obavě o ztrátu cenných jmen kývli na jejich požadavek. Odveta se konala 31. prosince 2003. Na žádost Graciů nebyl zápas regulován bodovými arbitry, a tak když po dvou 10minutových kolech nikdo nedokázal souboj ukončit, byla vyhlášena remíza. V roce 2004 se objevil na turnaji K-1 Dynamite, kde se utkal s 240 kg vážícím sumistou Akebonem. Gracie vyhrál submission v 1. kole. V polovině ledna 2006 prezident UFC Dana White oznámil, že se Gracie vrací do UFC, aby se utkal v netitulovém zápase s tehdejším šampiónem welterové váhy Mattem Hughesem. Souboj proběhl na konci května téhož roku na UFC 60. Hughes dostal Gracie jeho vlastní zbraní, v boji na zemi se mu jej podařilo dostat do armbaru. Přestože mu vykloubil ruku, Gracie zápas neodklepal. Hughes po utkání uvedl, že by si Gracie nechal ruku raději zlomit, než aby souboj vzdal. Hughes nicméně zápas stejně ukončil ještě před koncem prvního kola po sérii úderů.

Gracie už se v UFC neobjevil. V roce 2007 však kývl na odvetu se svým prvním přemožitelem Sakurabou. Druhý vzájemný souboj proběhl na turnaji Dynamite v Los Angeles v Kalifornii. Gracie vyhrál po 3 kolech na body. Šlo o velmi sporné rozhodnutí. Mnoho fanoušků i odborníků vidělo jako vítěze Sakurabu. Ještě kontroverznějšího dojmu nabyl výsledek několik dní po zápase. Atletická komise státu Kalifornie našla u Gracie pozitivní nález na anabolický steroid nandrolon. Gracie vyfasoval pokutu 2.500 dolarů a byla mu pozastavena zápasová licence. Atletická komise však v té době ještě neměla ve svých regulích oprávnění dodatečně zrušit výsledek zápasu na základě pozitivního nálezu, a tak Gracie zůstal vítězem. Nicméně právě na základě tohoto incidentu došlo později ke změně a implementaci dnes již samozřejmého pravidla, které trestá dopingového hříšníka zrušením výsledku zápasu, který vyhrál. Gracie pokutu zaplatil, ale nikdy se k dopingu nepřiznal. V roce 2009, tedy dva roky poté, se pokusil prostřednictvím vlastního videa zpochybnit svůj dopingový nález. Jeho argumenty však byly nevěrohodné. Gracie po zápase se Sakurabou už nezápasil, přesto nikdy oficiálně kariéru neukončil. Když vedení UFC na konci roku 2010 oznámilo, že v srpnu 2011 chystá po dlouhých 13 letech návrat do Brazílie, navíc do Graciova rodného Ria De Janeira, prohlásil, že chystá comeback do UFC. Jeho profil se dokonce znovu objevil na oficiálních stránkách UFC v sekci aktivních zápasníků střední váhy. Nakonec na turnaji v Riu nenastoupil. Dnes 45letý Gracie žije se svou manželkou, třemi syny a dcerou v Palos Verdes v Kalifornii. Přes všechny excesy v jeho kariéře patří k nejvýznamnějším osobnostem a průkopníkům MMA. V UFC dodnes drží rekord v počtu výher submission (11 výher). Spolu se svým rivalem Kenem Shamrockem se stali 21. listopadu 2003 prvními členy Síně slávy UFC.

Zdroj foto:
ufc.com/Zuffa, LLC.
fighters.com