Reklama:

František Živný: Od hospodského rváče až k titulu mistra světa (II.)

Ronnie.cz > Powerlifting > Ostatní sporty

V prvním díle jsme přičichli k dětství Františka Živného a jeho počátkům v tréninku a prvním
siláckým úspěchům. Druhý díl vyprávění nás zavede na jeho cestu ke zlatému kovu
na mistrovství světa v páce, které se uskutečnilo v roce 2000 v USA.

Moje sportovní úspěchy v armwrestlingu

První úspěchy v tomto novém sportovním odvětví mne naprosto fascinovaly, a tak jsem se rozhodl moje předcházející sportovní zkušenosti uplatnit v páce. Naprosto jsem změnil životosprávu, zhubl jsem 70 kg a hned v následujícím roce - 1997 - získal na Moravě v Kunovicích svůj první mistrovský titul, a sice pro obě ruce. Mistr České republiky!

Toto vítězství mne automaticky nominovalo na mistrovství Evropy, které se toho roku konalo na Slovensku v Popradě. Přibližně za měsíc jsem tedy jako novopečený mistr a reprezentant stál proti soupeřům z celé Evropy. Ale co to? Myslel jsem si, že mi celá Evropa leží u nohou a všechny protivníky hravě porazím. Byl jsem nezkušený a zcela nekriticky sebevědomý. Soutěžil jsem v kategorii do 100 kg a najednou jsem s hrůzou konstatoval, že hrubá síla nestačí. Naopak, technika je prioritní. Nejedná se jenom o bicepsy, nýbrž o celé tělo. Soupeři z bývalého Sovětského svazu se uměli tak zafixovat celým tělem a strhnout takovou rychlostí, že jsem vůbec nechápal, jak mohu za tak krátkou dobu "ležet" na soupeřově podložce. Celé to netrvalo ani vteřinu. Moje zklamání bylo obrovské.

Ale jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré. Já se vrhl znovu do tréninku s o to větší intenzitou především nácviku techniky. Po návratu z mistrovství jsem změnil zaměstnání. Nastoupil jsem do úklidové firmy ZETKA v Mladé Boleslavi a záměrně jsem pracoval pouze na nočních směnách, abych se přes den mohl věnovat trénování. V té samé době jsem začal pravidelně cvičit ve fitness centru v Mladé Boleslavi, kde mne začal systematicky trénovat pan Štěpán R. a později pan Honza P., tady jsem zaměřil svou pozornost na sílu celého těla a doma v Dolním Bousově mi otec sestavil závodní stůl s kladkami, a tak jsem trénoval techniku páky. Je samozřejmé, že výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. V té době jsem vyhrával různé přebory, soutěže, stručně řečeno, neměl jsem u nás doma konkurenci.

Proto mne příliš ani nepřekvapila nominace na mé první mistrovství světa v Egyptě. Háček byl však v něčem úplně jiném. Tak, jak to bývá u menších sportovních federací, projevuje se v takových případech starý známý problém - peníze. A tak mi nezbylo nic jiného, když jsem se rozhodl do Afriky odcestovat, než abych se po sponzorovi poohlédl sám.

V naší úklidové firmě se proslýchalo, že majitel je hodný a především solventní člověk, a proto jsem se obrátil napřed na svého mistra, zda by mi nepomohl a nezeptal se napřed pana majitele on. K mému milému úžasu mi pan Zetka požadovanou částku předal s tím, abych tyto peníze bral jako sponzorský dar. A tak jsem na podzim téhož roku stál pod sluncem, které již potisící a více vychází nad divem světa - pyramidami.

V Káhiře jsem soutěžil v kategorii do 110 kg a tady nastal ten pravý historický okamžik. Podařilo se mi jako prvnímu Čechovi v historii armwrestlingu získat první historickou medaili, a sice bronzovou. Když jsem předtím četl o pocitech, které zažívá každý sportovec na celém světě, když vlajka jeho země stoupá na stožáru, vždy jsem si tuto chvíli pokoušel představit. A mohu potvrdit, že je to skutečně nezapomenutelný pocit. Stručně řečeno, sláva veliká a hlavně nesmírně zavazující. Po návratu na mne čekalo milé překvapení, a to v podobě zájmu našich sdělovacích prostředků, ať již rozhlasu či televize. To vše mne inspirovalo k tomu, abych se znovu utvrdil v tom, že moje cesta je správná, a já bytostně toužil po tom, abych získal medaili zlatou a byl prostě nejlepším borcem ve svém odvětví na celém světě. V Dolním Bousově neunikl můj úspěch - kromě spoluobčanů - i jednomu z místních podnikatelů, panu Teichmannovi, který mne kontaktoval a strávili jsme spolu nějaký čas. Při diskusi mi nabídl, že bychom mohli společnými silami pořádat v Dolním Bousově závody v extralize a on by mne sponzoroval. A já jsem s radostí souhlasil, jelikož jsem už měl sponzory dva - pana Zetku v Mladé Boleslavi a Teichmanna u nás v Dolním Bousově. A to je hned veseleji. Oběma pánům patří můj vřelý dík, protože s jejich pomocí jsem mohl bez problému začít cestovat po Evropě a zúčastňovat se různých mezinárodních mistrovství. Tak jsem soutěžil na mezinárodním mistrovství Francie, Španělska, Německa, Rakouska, Polska a téměř všechna jsem vyhrál.

V roce 1999 probíhalo mistrovství Evropy v Maďarsku, kde jsem startoval opět v kategorii do 110 kg a na obě ruce jsem dosáhl na stříbrnou medaili. Moji spanilou jízdu celým mistrovstvím, které se absolvuje tzv. KO systémem, přerušil až ve finále borec jak jinak než z bývalého Sovětského svazu. Shodou okolností se mistrovství světa konalo v Rusku ve Vladivostoku a můj úspěch byl zasloužený. Získal jsem dvě bronzové medaile v nejtěžší hmotnostní kategorii nad 110 kg. Ve Vladivostoku bylo při zasedání mezinárodní armwrestlingové federace přiděleno pořádání příštího mistrovství světa zemi armwrestlingu zaslíbené - Spojeným státům americkým. Prostě Amerika, stát Virginie - nedala mi spát ta představa, že bych mohl i já stanout na té "posvátné" půdě armwrestlingu a poměřit své síly s americkými soupeři a dalšími soupeři světa. Je snad zbytečné dodávat, že jsem celý rok nemyslel na nic jiného a každým tréninkem se blížil den, kdy nastoupím do letadla a stanu na půdě země, která můj milovaný sport přivedla na svět.

Mistrovství světa v USA 2000

Přestože jsem byl skálopevně přesvědčen, že se vysněného mistrovství zúčastním, rozhodl jsem se pro relativně delší přestávku v intenzitě a objemu tréninkových dávek. Hlavním smyslem byla psychická regenerace a já se s nově nabytou energií vrhl do dalšího trénování. Ale i tak jsem nezahálel. Svou milovanou neteřinku jsem začal trénovat na juniorská mistrovství. A myslím, že jsem byl přísný, avšak spravedlivý trenér. Vše, co jsem trénování obětoval já, jsem chtěl také od ní. A Veronika byla učenlivou žákyní. Výsledky se u ní záhy dostavily a ona kráčela v mých šlépějích v podobě vítězství na juniorských přeborech a soutěžích.

Během relaxačního období jsem se setkal se zajímavým člověkem, panem Zbyňkem K. Onen pán mne znal díky mým sportovním úspěchům a učinil mi zajímavou nabídku - spojit příjemné s užitečným a ještě si vydělat nějakou tu korunku. Nabídl mi: "Mohl bys pracovat u dveří jako vyhazovač." Moje rozhodnutí bylo dílem okamžiku a přikývl jsem.

Začal jsem tedy práci se Zbyňkem a zároveň jsem začal poznávat díky jeho kontaktům nové lidi. Vyprávěl mi o mužích z Ukrajiny, kteří u nás žijí a pracují, a o "světských". Projevil jsem přání se s těmito lidmi setkat, lépe jim porozumět, abych se na vlastní "kůži" přesvědčil, do jaké míry jsou pověsti o nich šířené pravdivé, či nikoli. Když jsem tyto lidi poznal blíže, nabyl jsem přesvědčení, že jsou to lidé se zvlášť silně vyvinutým smyslem pro spravedlnost a jejich slovo platí jako zákon. Již slyším mnohé z vás, kteří se podivují a zdvihají obočí v němé otázce. Možná nebudou se mnou někteří souhlasit, ale má zkušenost je taková a já za ní stojím.

Nastal nový rok, leden 2000. A přede mnou stál rozhodující mezník mé sportovní kariéry. Není potřeba dále rozebírat, co se mi na začátku onoho památného roku honilo hlavou... Trénoval jsem dvoufázově, v praxi to vypadalo následovně: 1 hodinu jsem věnoval nácviku techniky a posilování s kladkou a 3 hodiny jsem posiloval v posilovně (vždy před nástupem na noční směnu, stále jsem pracoval v úklidové firmě).

Vybral jsem si tehdy pouze dvě mezinárodní mistrovství, a sice v Polsku a na Slovensku, kde jsem si chtěl otestovat mou momentální sportovní formu a kvalitu. A asi jsem byl připraven dostatečně, když jsem obě soutěže bez větších problémů vyhrál.

Nastal podzim a to bylo neklamné znamení, že se termín mistrovství světa blíží. Navštívil jsem oba pány sponzory s obvyklou žádostí, oni neodmítli, a tak jsem mohl nastoupit do letadla směr Spojené státy americké. Zde se sluší poznamenat, že i já jsem člověk z masa a kostí a mám své slabosti. Bojím se výšek a létání zvláště. Tak si dovede čtenář představit, co pro mne znamenaly hodiny strávené v kabině letadla. Nicméně jsem zdárně strasti překonal a přistál ve Virginia Beach. Moje psychická euforie perfektně sladěná s fyzickou připraveností způsobily, že jsem začal porážet jednoho soupeře za druhým jako na běžícím pásu, až... až již nebylo koho. Můj sen se stal skutečností. Stal jsem se mistrem světa! Vím, že to zní jako ohraná písnička, ale každý, kdo alespoň jednou v životě zažil ten opojný pocit vítězství, třeba jen na vesnickém přeboru v kuličkách, mi potvrdí, že měl alespoň na chvilku touhu být nejlepší, a to nejen ve třídě nebo na okrese, ale na světě. A já byl. I teď, když píšu tyto řádky, se mi tak nějak hůře dívá na klávesnici počítače…

Když jsme přiletěli do Prahy (let jedna hrůza), čekalo mne jedno z dalších překvapení. V příletové hale na mne čekali rodiče, kamarádi a známí společně se sponzory. Zní to až neuvěřitelně, ale naši se sponzorem zorganizovali společný zájezd autobusem jako uvítací výbor. Bylo to dojemné a zároveň milé. Nasedli jsme tedy do autobusu a slavnostně vyjeli směrem Dolní Bousov. Připadal jsem si jako nějaká hvězda, když na náměstí čekal pan starosta se slavnostním projevem a celé náměstí lemovaly špalíry mých spoluobčanů - Bousováků. Radost a nadšení byly oboustranné - nakonec ve kterém městečku se můžou pochlubit, že mají mezi sebou mistra světa, že?

Při děkovném projevu jsem všem svým fanouškům slavnostně slíbil, že v roce následujícím v Itálii udělám vše pro obhajobu mého mistrovského titulu. Udělám skok, pouze řeknu, že až do semifinále jsem svému slibu dostával. Ale ve finále moje síly už tradičně nestačily na mé sportovní prokletí - závodníka z Ruska. Sen se rozplynul, zůstal jsem těsně před branami zlaté obhajoby. Byl jsem "jen" druhý.

Tragédie a návrat

Jak už se stalo u mne zvykem, po návratu z mistrovství světa 2001 jsem si dal několikaměsíční pauzu a poté se začal opět připravovat na další šampionát. Vše nasvědčovalo tomu, že příprava bude mít obvyklý průběh, ale osud rozhodl jinak. Nikdy jsem si nemyslel, že do mého života zasáhne osudově žena. Již věřím tomu okřídlenému: "Za vším hledej ženu čili cherchez la femme."

V lednu 2002 se se mnou znenadání rozešla přítelkyně, se kterou jsem byl po celých osm let. Čtenář může namítnout, že jsem se o její existenci prozatím vůbec nezmínil, je to ale účelové a ještě dnes se mi o celé záležitosti těžko mluví, natož píše. Ten, kdo má pochopení, porozumí, kdo nikoliv, ať nechá na hlavě. Přestal jsem jíst a spát, své trauma jsem začal řešit alkoholem, necvičil jsem, přestal jsem se zajímat o svět okolo mne. Až nadešel 18. únor 2002. Ten den jsem se rozhodl celou situaci jednou provždy vyřešit a se vším skoncovat. Neviděl jsem již žádné východisko, svět se mi zhroutil. Ten den jsem si prostřelil hlavu… Nechtěl a nemohl jsem dál.

Ale osud rozhodl jinak. Sebevražda se nekonala, kulka uvízla v lebce a neprošla mozkem, takže nastal boj lékařů s mocnou přírodou. Po mnohahodinové operaci mne doktoři z neurologického oddělení v Praze vyrvali smrti ze spárů. Těžko se mi vzpomíná na toto období mého života, snad postačí, když řeknu, že to trvalo dlouhé čtyři roky, kdy jsem se ze zranění dostával. Dodnes pravidelně navštěvuji jak neurologa, tak psychiatra. Dnes již vím, že jsem měl neuvěřitelné štěstí a že bych svým odchodem způsobil nezacelitelnou ránu především svým rodičům a všem, kdo mne mají stále rádi, ale já jsem skutečně tehdy neviděl jiné východisko. Pouze ten, kdo prožil něco podobného, mne plně může pochopit.

Vážení čtenáři, tímto vyprávěním jsem Vám chtěl vyjádřit své hluboké přesvědčení, že právě ta vůle po vítězství je platná a důležitá nejenom ve sportu, ale i v každodenním životě Je potřeba si i v těch nejtěžších chvílích klást před sebe postupné cíle, pak stále vyšší mety, kterých chci dosáhnout. Myslím si, že můj příběh je toho dostatečným důkazem.


P.S. Když jsem dopsal poslední řádky, cítil jsem, že jsem přece jenom zůstal čtenářům něco dlužen. Tak tedy: K roku 2007 - přesto, že se s tím rvu - mi můj zdravotní stav nedovoluje stále trénovat naplno. Mé klouby jsou funkční asi na 50 %, páteř asi na 60 %, má poraněná hlava a celkový psychický stav také nejsou v ideálním stavu. Je to otázka pro mého psychiatra, ale natolik se sám v sobě vyznám, že bude trvat ještě dlouhou dobu, než budu naprosto zdráv. Lékaři na neurologickém oddělení v Mladé Boleslavi dělají vše pro to, aby se můj fyzický stav natolik zlepšil, abych byl schopen nějakou zátěž vydržet a moje tělo bylo připraveno se s touto zátěží porvat. Nesmím zapomenout v této souvislosti opět na mého velkého kamaráda - pana Zbyňka K., který vyvíjí velké úsilí společně s mými přáteli z Ukrajiny a "své" odvádějí i "světští".

Moji sponzoři můj zdravotní stav chápou a stále mne podporují. Dále si nesmírně cením a vážím rozhodnutí mé neteře, která se vrátila do světa armwrestlingu, zve mne na závody, abych alespoň nasával postupně atmosféru, abych byl uprostřed dění, i když momentálně nikoliv jako aktivní závodník. V neposlední řadě děkuji i rodičům, kteří se snaží všemožně o navození atmosféry klidu a tolik potřebné pohody.

Na druhé straně mne armwrestling stále natolik fascinuje, že se pokusím letos zúčastnit alespoň naší nejvyšší soutěže - extraligy, nebo lépe řečeno, alespoň některých jejích částí. Z osmi závodů, včetně mistrovství republiky, budu závodit na minimálně třech, plus mistrovství republiky. Jeden z těchto tří závodů se uskuteční, jak se stalo pravidlem, v mém rodišti - Dolním Bousově.

Požádal jsem prezidenta naší asociace, pana Milana S., aby mi sdělil, kdy a kde se bude konat mistrovství Evropy nejblíže České republice. Informoval mne, že takovéto mistrovství Evropy se bude konat v Itálii v roce 2009. A já jsem (po kolikáté již?) slíbil, že se do tohoto termínu dám natolik dohromady, abych se důstojně se světem vrcholového armsportu tímto mistrovstvím rozloučil. Hlavním motivem a hnacím motorem je pro mne i ten fakt, že jsem titul mistra Evropy nezískal.

Co bylo dál? Kdo čeká, že jsem byl vzorným rekonvalescentem, ten se velmi mýlí. Moje psychická újma byla tak velká, že jsem - přes přísný zákaz - pil, začal si s drogami, stranil se lidí, chtěl jsem klid. S tím se nesla i ztráta přátel a kamarádů, kterým se - i přes sebevětší snahu - nepodařilo mne vrátit zpátky do života. Jedinou oporou mi v těchto těžkých chvílích byli, jako už mnohokráte předtím, maminka a tatínek a malá neteřinka. Snažil jsem se o znovunavázání kontaktů s již bývalou přítelkyní, to však zůstalo pouze v přátelské rovině. Pro zajímavost - tento "vztah" trvá dodnes.

Pomoc přišla odtud, odkud bych ji snad ani nečekal. Již zmiňovaný Zbyněk K. mne vzal mezi přátele - Ukrajince a "světské" - a já jsem opět pocítil tu prazvláštní změnu proti Čechům, protože mezi nimi jsem se začal cítit naprosto uvolněně a v pohodě, snad pro ten jejich způsob uvažování, který je zcela odlišný od jiných. Další pomocná "ruka" přišla také naprosto nečekaně. Jednoho dne jsem se seznámil s panem Miroslavem Roháčkem, který se ptal, proč se svému sportu, ve kterém jsem dosáhl tolik pronikavých úspěchů, již nevěnuji. V krátkosti jsem mu tedy vylíčil svůj životní příběh a on se poté nevinně zeptal: "Co bys k tomu, abys našel znovu sílu do života, potřeboval?" Mimovolně jsem vyhrkl: "Novou posilovnu." A výsledek? Do tří dnů jsem si jel pro nové činky a posilovací stroje. Tím ale nastala prekérní situace, protože slib, který jsem mu dal, jsem musel splnit. To znamená znovu začít cvičit. Co teď? Oslovil jsem jednoho ze svých přátel z Dolního Bousova, Romana Š. Tento člověk, který se nikdy armsportu nevěnoval, byl natolik vstřícný a ochotný, že se mi začal věnovat individuálně. Znovu jsem začal trénovat jednotlivé partie, záda, ruce, prsa... A já jsem pomalu nacházel ve cvičení již skoro ztracenou radost. Zašel jsem za pány Zetkou a Teichmannem a ti mi opět pomohli. Moje fyzická kondice nabyla takových rozměrů, že jsem se odhodlal účastnit závodů na mistrovství republiky.

V roce 2007 jsem byl na pravou ruku první a na levou ruku druhý. Po pěti letech nezávodění to není až tak špatný výsledek, co myslíte? Že by vůle, touha překonat sám sebe a v těžkých životních situacích se obklopit těmi správnými lidmi? Nevím. Pravdou však zůstává, že nyní, když píšu tyhle řádky, mám opět touhu se se životem porvat. Jsem desetinásobný mistr republiky, mistr světa, nositel mnoha medailí z mistrovství Evropy i mistrovství světa a stále mám před sebou jeden nesplněný sen. Titul mistra Evropy. A pro něj - a nejenom pro něj - stojí přece za to, aby člověk žil, pracoval, miloval, snažil se. Zkrátka měl tu vůli, kterou jsem již ztrácel.

Doufám, že se mi cíl podaří splnit a pak spokojeně zakončím svou kariéru. Chtěl bych své bohaté zkušenosti začít předávat svým mladším pokračovatelům a především těm byl tento příběh věnován.

Zdraví Vás František Živný, rváč se soupeři a životem


Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

25.07.23:27raw - smutny konec+1
18.07.17:14boky75 - Frantíšek Živný Byl nejsilnější klukem ale strašně hodný,p..+2
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínMargita Zámolová: druhý trénink pod v...
KOSICE_KE (17:50) • Presne ako som vravel... ide len o intenzitu a genetiku, o nič iné. Žiadne `woodoo` sa...
magazínTréninkový videolog: Milan Šádek (12/...
KOSICE_KE (09:03) • Asi je tým myslený symetrický rozvoj svalstva (nikde nič nechýba), nie symetria typu `ú...
magazínTréninkový videolog: Milan Šádek (12/...
morycs.63 (00:01) • Super video!! Milanovi moc fandí a těším se co předvede v Open. Myslím, že po jeho před...
magazínTréninkový videolog: Milan Šádek (12/...
The.FleX (23:46) • Hezky darek, ale proc ma Milan Sadek na opasku napsano Mr. Symmetry? To se tedy prilis...
magazínNěkolik tipů pro lepší spánek
ygg (17:22) • Nebylo by možné vrátit RANDOvi jeho původní nick, aby bylo na první pohled jasné, KDO t...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údaje
Copyright © 2010-2017 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2017 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV NOVÉ  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra