Reklama:
Skladem opět všechny příchutě!
100 % Whey Protein v akci 1+1
Náš nejprodávanější protein. Více zde.

Radek Jaroš:
"Vím, že nejsem nesmrtelný."

Ronnie.cz > Powerlifting > Ostatní sporty


Jméno: Radek Jaroš
Datum narození: 29. 4. 1964
Znamení: býk
Bydliště: Nové Město na Moravě
Sport: horolezec
Výkony: 13 dobytých osmitisícových vrcholů bez kyslíkového přístroje

Třicátého dubna 2012 hlásí český horolezec Radek Jaroš na svém webu ze základního tábora Annapurny:

„Don a já jdeme společně s několika Šerpama zafixovat ten lavinovej žlab. :-( Někdo to udělat musí, akorát že se moc nevyspím, vyrážíme ve 4 hod v noci.
Máme z balení a všeho trochu deprese, ale naštěstí vlastníme i slivovici. :-) Nebojte, neskončíme jako alkáči, to je jen na červa a na morál. Stejně jako Pilsner Urquel je denně jen jeden k obědu. Včera jsme podělili i kluky maďarský a Dona. Dej a bude ti dáno.
Kéž by nám dala Anča…"

A Anča dala. Stala se tak Radkovou třináctou osmitisícovkou zdolanou bez kyslíku. Ovšem něco za něco. Annapurna nechala vylézt horolezce na svůj hřbet, ale na těle mu za to nechala svůj cejch v podobě krutých omrzlin.

Tak co vaše omrzliny, lepší se to?

Doteď se to jen horšilo, tak snad už se to konečně začne lepšit a bude zřejmé, co bude ještě použitelné a co ne.

A jak to vypadá? Zachrání vám prsty, nebo budou trvalé následky?

Myslím, že dva prsty na levé noze budou muset být zkráceny, ovšem jak moc, to se ještě uvidí. Horší je, že mám chycené i palce, ale snad to půjde spravit.

Tak ať vám to dopadne co nejlépe. Annapurna byla vaší už třináctou osmitisícovkou. Překvapila vás něčím?

Tak to rozhodně, černé prsty na nohou jsou toho důkazem. (smích)

Dobře. A něčím jiným?

Špatným počasím, které letos v Nepálu bylo skoro všude. Hora jako taková je pověstná tím, že je objektivně velmi nebezpečná a nepřístupná. To nám ukázala hned při našem prvním pokusu o výstup, kdy v noci spadla tak velká lavina, že nám tlaková vlna otřásla stany. Když jsme se tam šli následující ráno podívat, bylo jasné, že lavina spadla kuloárem, kterým my musíme jít nahoru.

Nebylo to dobře? Nestal se tak pro vás kuloár přístupnější?

Ne, tady nepadaly jen sněhové laviny, tohle byl žlab, nad kterým visely převislé ledové séraky, které mohou spadnout kdykoli, a že když tam jeden spadl v noci, neznamená, že jich tam ráno nespadne dalších pět. Právě v tomhle tkví nebezpečí Annapurny. Takže když jsme ráno přišli ke stěně a viděli dráhu laviny, říkali jsme si: „Ty vole!“ A v momentě, kdy jsme přicházeli ještě blíž, se ve vedlejším žlabu utrhla další lavina a opět spadla do místa, kterým jsme měli jít. V tom okamžiku z těch 25 lidí, kteří tam byli, ztratilo asi 15 odvahu a rozhodli se, že na to kašlou, přestože někteří z nich strávili pod horou třeba i měsíc, či měsíc a půl.

...byla chvíle, kdy jsem byl tak strašně unavený, že jsem se pohyboval, řekl bych, na hranici vědomí...

To bylo během jejich pobytu tak špatné počasí, že nešlo jít nahoru?

Byly špatné podmínky, objektivně nebezpečné, takže se báli. Navíc kvůli tomu byli lidé tam i špatně aklimatizovaní, nebo vůbec neaklimatizovaní, takže jsme nakonec byli rádi, že jsme zvolili finančně i organizačně náročnější variantu aklimatizace v příznivějších podmínkách Lhotse, přestože jsme měli ze začátku pochybnosti, jestli jsme to příliš nepřekombinovali.

Vy jste tedy byli aklimatizovaní dobře. Jak aklimatizace při vašich zkušenostech probíhá? Rychleji, nebo to je stále stejné?

Já se aklimatizuji asi velice dobře, s tím nemívám problémy. Zajímavé je, že podle některých výzkumů má pohyb v tak vysoké nadmořské výšce s nedostatkem kyslíku vést k nevratným změnám na mozku, ale nevím. Vzhledem k tomu, že mám za sebou už 20 expedic...

A ještě vypadáte i mluvíte docela normálně a ani neslintáte... (smích)

Takže to asi bude dobrý. (smích) Moje přítelkyně je ale doktorka se specializací na horskou medicínu, tak jsme začali dělat vlastní výzkum. Absolvoval jsem tedy magnetickou rezonanci před expedicí, výsledky byly zcela normální, ponávratová srovnávací rezonance mě čeká. Také jsme zkoušeli, jak mi půjdou úlohy na soustředění, myšlení, či lehké matematické úlohy před expedicí, v posledním výškovém táboře v 7100 m n. m. a pak po návratu z expedice.

A výsledek?

Když to přítelkyně zběžně vyhodnocovala, zjistila, že nejlépe se mi testy podařily v té výšce 7100 m!

Tak to tedy popíráte všechny předchozí výzkumy, hádám. Jak se vlastně cítíte v těch nejvyšších výškách, jste při plném vědomí, nebo občas přicházejí výpadky?

Výpadky vědomí jsem měl při své první expedici na Everest a kvůli nim jsem se rozhodl otočit se 50 m před vrcholem. Na Annapurně ne, že bych měl výpadky, ale byla chvíle, kdy jsem byl tak strašně unavený, že jsem se pohyboval, řekl bych, na hranici vědomí.

To musely být hodně nepříjemné momenty, ale vraťme se na okamžik po časové ose dopředu, a to konkrétně do chvíle, kdy se z 25 lidí 15 rozhodlo to vzdát. Co zbytek, jaký jste měli plán?

Domluvili jsme další vrcholový útok. Protože jsme nevěděli, v jakém stavu budou lana v kuloáru, neslo nás asi sedm lidí nahoru materiál. Zajistili jsme nejtěžší místa a cestu mezi kuloárem, tj. z výšky asi 6600 m do třetího výškového tábora ve výšce 7100 m, ale na vrchol to bylo bez jištění.

Jaký byl další postup po natažení fixních lan?

Šli jsme do trojky, a ačkoli mělo být podle předpovědi relativně slušně, přišla ve dvě odpoledne strašná bouře s blesky a několikahodinová vichřice. A tehdy jsem se bál o svého parťáka, protože já už jsem byl od 12 hodin na místě, ale on byl pomalejší, a tak se tou bouřkou musel probíjet nahoru a dorazil až v sedm večer. Další den jsme vylezli asi jen 200 m do 4. výškového tábora. Cestu jsem prošlapával já ještě s jedním Íráncem. Mířili jsme pod jeden sérak, kde jsme chtěli přespat, když přišla náhlá změna počasí a nebylo téměř vidět na krok. Museli jsme si tedy nouzově postavit tábor na hraně trhliny, což bylo strašně nebezpečné místo, ale nedalo se nic dělat. Maďaři, kteří s námi šli, si dokonce ustlali přímo v trhlině, což jsem nechápal. „Tý jo, ti lezou do hrobu,“ říkal jsem si, protože kdyby spadla lavina, pohřbilo by je to. Naštěstí nenapadlo tolik sněhu, kolik mělo, takže to přestáli bez újmy.

Další den jsme vylezli do výšky 7100 m, kde jsme postavili poslední tábor, ze kterého jsme v devět večer vyrazili k vrcholu. Vyšli jsme plus mínus společně, ale první na vrchol vylezl Íránec se Šerpou, kteří se tam dostali asi půl hodiny přede mnou, ostatní se tam dostali v rozpětí dalších 4 hodin.

Na vrchol to šlo hladce?

Tam právě nastal ten moment, kdy jsem byl nejvíc vyčerpaný. Bylo to před rozedněním, v době, kdy byl největší mráz, a já byl strašně unavený. Právě v tomhle stavu na hranici totálního vyčerpání, když jsem šlapal cestu před Íráncem a jeho Šerpou, jsem nastoupil do traverzu na předních hrotech maček, když jsem ucítil, že mi mačky začínají podkluzovat. Začal jsem zasekávat cepín, ale ten to vůbec nebral. To ve mně vybičovalo veškerou ostražitost a já najednou zjistil, že jsem na absolutně čistém ledu pokrytém vrstvou prašanu. V té výšce 8000 m to byl pěkně tvrdý led, do kterého cepín nešel vůbec zaseknout, přestože jsem ho měl nový a absolutně ostrý. Pode mnou byla 200m rozjezdová plocha, která končila místem, ze kterého se trhaly ty séraky, a pod nimi byla stěna, do které se dalo lehce spadnout. Začal jsem tedy zakopávat mačky do ledu, co to šlo, a podařilo se mi odtamtud dostat. Pak jsem běhal z jednoho místa na druhé, abych našel schůdnější cestu, ale moc se nedařilo a já byl zoufalý. Stál jsem kousek pod vrcholem Annapurny a říkal si, že se nahoru snad nedostanu. Nakonec se to naštěstí povedlo.

Jak bylo na vrcholu? Má tam člověk vůbec ještě sílu se radovat?

To záleží na tom, v jakém stavu se tam dostane. Navíc vrcholem cesta nekončí. Člověk nesmí vypnout a přestat se soustředit, protože cílem není zdolání vrcholu, ale návrat zpět, což je to nejzákladnější pravidlo.

To jistě, přesto - zůstal jste chvilku na vrcholu, abyste se rozhlédl a pokochal?

Strávil jsem tam asi hodinu focením. Bylo bezvětří a sluníčko, takže jsem si dokonce mohl sundat jednu péřovou bundu. Tu nejteplejší od High Pointu.

Prý jste tam také nechal českou vlajku?

Ano, tu beru na každou svou expedici, i když je pravda, že si člověk kolikrát říká, jestli se na to nemá vykašlat, když nikdy neměl žádnou formu podpory od horolezeckého svazu ani žádné jiné české organizace. Ale stejně jsem pořád hrdý na to, že jsem Čech, a tak ze 13 osmitisícovek, které jsem vylezl, nemám vlajku jen asi na třech, to když jsem byl příliš unavený, nebo jsem tam byl sám a nešlo to vyfotit.

Na vrchol se nakonec dostali všichni z té malé partičky, která zbyla?

Ne, Maďaři se otočili. Jeden s námi tedy došel až do pátého výškového tábora, ale když jsem ho tam viděl, věděl jsem, že je to průser. Ležel tam pak do druhého dne úplně vyčerpaný s náběhem na horskou nemoc, a když jsme se vraceli z vrcholu, loudil, jestli by s ním někdo nesešel dolů. Jenže všichni zůstávali na noc na tomto místě, protože byli příliš vyčerpaní, a já taky a říkal jsem si, že už jsem zachraňoval dost lidí a že to tentokrát nepodstoupím, jelikož vlastní ohrožení bylo příliš veliké. Ono pomáhat někomu v téhle výšce je strašlivý problém. Naštěstí se stal napůl zázrak, ten borec se zmátožil a byl schopný sestupovat sám.

A jak to s ním dopadlo, nezůstal někde cestou?

Když jsem následující den sestupoval přes dvojku, byl tam, věřil si a řekl mi, že paradoxně zahynul ten druhý z nich, který se rozhodl otočit to dřív.

Smrt není při těchto výstupech zřídkavý jev. Jaké to je, vidět ji zblízka bez závoje, kdy si člověk nejspíš ještě intenzivněji uvědomí vlastní smrtelnost?

Tak já vím, že nejsem nesmrtelný, navíc mám bohužel ze svých horolezeckých začátků tragickou zkušenost. Když mi bylo dvacet, zahynula mi přítelkyně, takže si myslím, že hůř snad už být nemůže. Ale je fakt, a to musím zaklepat, že mi naštěstí žádný z kamarádů na expedici nezahynul. Protože jakkoli to zní blbě, když se smrt týká cizích lidí, tolik se vás nedotkne.

Přesto ale osud cizích lidí se vás dotýká, jinak byste nepomáhal se záchranou horolezců v průběhu jiné své expedice. Můžete nastínit souvislosti?

Pomáhal jsem dvakrát. Jednou na Dhaulagiri dvěma Polákům. Jeden byl na tom lépe, ale druhý hůř a toho jsem sváděl v noci ve vánici dolů z druhého výškového tábora.

To musí člověk asi hodně bojovat sám se sebou, aby se uvolil k tomu změnit plány, vystavit se nebezpečí a fyzicky se vydat kvůli někomu cizímu.

Tenkrát jsem to neřešil. Věděl jsem, že jediná cesta, jak ho zachránit, je s ním sejít dolů, takže jsem se dost chladně sbalil a šel. Jen tam bylo dalších 20 lidí, tak jsem myslel, že s námi půjde ještě někdo, ale nakonec jsem šel sám. Podruhé jsem takhle pomáhal, když už jsem byl na cestě z úspěšně vylezeného vrcholu. Cestou dolů jsme našli dva kluky, na které se ostatní vykašlali, přestože věděli, že jsou na tom špatně. Takže ty jsem nakonec sám spouštěl celý den dolů do nižšího tábora, ze 7300 m do 6600 m. Jednoho jsem si musel na sebe navázat, protože ten byl úplně špatný. Byl vyčerpaný a měl asi edém na mozku.

A podařilo se je zachránit?

Jednoho ne. Jeden se zabil přesně v okamžiku, když už jsme se považovali za zachráněné, 100 metrů od tábora, když už nám přišel na pomoc jejich parťák.

Člověk musí mít extrémní kondici, aby mu v tak náročných podmínkách zbyla ještě síla na něco víc než jen postarat se sám o sebe. Jak se před expedicí fyzicky připravujete a jak dlouho taková příprava trvá?

S oblibou říkám, že moje příprava probíhá vlastně celý život, protože celý můj život provázel sport. Když to počasí dovolí, lezu po skalách a jezdím na horském nebo silničním kole, když nasněží, přejdu na běžky, v období špatného počasí chodím do posilovny...

No vida, i posilovna...

Tam se snažím dát dohromady svoji kostřičku, protože v té vysoké nadmořské výšce vzniká katabolismus, který mi sežere za dobu expedice veškeré svaly. Tuky bohužel zůstávají.

Kolik tak na expedici shodíte a jak dlouho po návratu se dáváte dohromady?

Nejvíc jsem na expedici zhubl 11 kg, ale teď už to umím lépe. Z Annapurny jsem přijel lehčí asi o 3 - 5 kg. Stejně tak je to s regenerací. Dříve jsem po návratu potřeboval odpočívat tak tři týdny, ovšem nyní jsem už schopný nastoupit do tréninku dříve.

Čím to?

Asi se dokážu na těch expedicích tolik nevyšťavit. To souvisí nejspíš s většími zkušenostmi i lepší stravou.

Otázka ohledně věku. Stárneme všichni stejně, což je spravedlivé...

Není! (smích)

Cítíte na sobě přibývající léta?

Mám výhodu, že ve vysokých horách přibývající věk vyvažují zkušenosti a že vytrvalost se ztrácí pomaleji než rychlost. A musím říct, že na akcích, na kterých jsem byl, mě nikdo příliš nevydusil. Letos mě tedy trhnul ten Íránec, který byl tedy neobyčejně silný, ale zase je pravda, že měl Šerpu, takže nemusel nosit batoh, což je zas o něčem jiném. Ale jinak chodil taky bez kyslíku, takže jsem před ním smekal. Ještě se musím pochlubit s loňskou formou po návratu z Lhotse. Možná to bylo i tím, že mi najely červené krvinky, ale vyrazili jsme do Arca na kola, kde jsme dělali výjezdy ze 75 m do 2000 m. Ze začátku nás jezdila 16členná skupinka, ale naposledy jsme jeli ten výjezd už jenom ve dvou a byli jsme nahoře dřív než lidi lanovkou. A ten borec, co se mnou vydržel nejdéle, je 27letý kluk, cyklista, který v zimě vede lekce spinningu a který si po příjezdu z našeho cyklistického výletu nemohl 14 dní sednou na kolo.

Tak to vám muselo udělat radost!

Samozřejmě, to ego ješitnýho chlapa potěší. (smích)

Máte za sebou už třináct osmitisícovek. Která Vám dala zabrat nejvíce?

To se strašně těžko hodnotí. Fyzicky se na mě podepsala nejvíc tahle poslední, ale třeba při expedici na Kanchenjungu jsem si také sáhl hodně na dno a stálo mě to strašných sil, aby se mi podařilo vrátit se zpátky.

Máte tak silnou vůli k přežití, nebo vám třeba pomáhá vědomí, že na vás doma někdo čeká?

Je fakt, že při své první výpravě na Everest jsem se na to vykašlal 50 m od vrcholu, protože jsem měl problémy a uvědomil si, že mám doma děti a že jsou malé. Ale jinak je to spíš o celkovém komplexu zkušeností a jakési horolezecké moudrosti. Člověk to musí mít v hlavně nějakým způsobem srovnané, protože jinak by tady už nebyl.

Před vámi je jediná a poslední osmitisícovka s neblahou pověstí, K2. Vy už jste si k ní měl možnost „přičichnout“. Jaké to bylo?

OČIMA AUTORKY

Musela jsem se zasmát, když jsem v Radkových deníkových záznamech, které uveřejňoval na svých webových stránkách během expedice na Annapurnu, četla: „V Brankách bodech vteřinách o nás mají zájem, když vylezeme. Na dalších televizích, jen když zemřeme.“ Tak to bohužel s horolezectvím je. Tomuto sportu asi nikdy nebudou patřit přední stránky novin, ani hlavní vysílací časy televizí, ale možná, že je to dobře. Lidé, kteří se upsali horám, tak nemají možnost zfamfrnět, zpyšnět, či získat jiné charakterové vady celebrit. Radek Jaroš je toho důkazem. Přes všechny svoje úspěchy se nechová jako superman, ale jako pohodář s nadhledem, který si nehraje na drsňáka a klidně si udělá legraci sám ze sebe, přizná se k mužské ješitnosti i jiným slabůstkám. Prostě normální, rozumný, sympatický chlap, to je Radek Jaroš, horolezec, který který měl možnost si jako jediný Čech vychutnal pohled ze třinácti nejvyšších hor světa.

Na K2 jsem byl čtyřikrát, ale lezl jsem ji třikrát, protože jednou jsem se zranil hned na začátku expedice. Je to vysoká hora, na kterou nevede žádná lehčí cesta jako třeba na Everest, a mně dala v roce 2001 pořádně zabrat, když jsme po neúspěšném pokusu o výstup sestupovali dolů místo obvyklých pěti hodin dva dny. Tam jsem si říkal, že už na to s..., že se na celý Himaláje můžu vykašlat a na K2 taky. Ale přesně si pamatuji, jak již dole na ledovci držím v ruce kameru, ta jede po kopci nahoru a já si říkám: „Tak kam příště?“ Na přestáté útrapy jsem zapomněl hodně rychle... (smích)

Dobře, takže K2 kdy?

Je v plánu na příští rok a chceme to zkusit jinou cestou. Ne z jihu, jak jsme to zkoušeli vždycky, ale ze severu z Tibetu. No a uvidíme. Ty pazoury mi udělaly škrt přes rozpočet, ale nemám obavy, že by to nešlo, jen by možná bylo lepší je nejdřív otestovat někde jinde.

No a co budete dělat pak, protože žádné větší kopce už na téhle planetě nejsou. Spokojíte se tedy s nižšími, ale náročnými technickou obtížnosti?

Tak ono není jisté, že se příští rok ten výstup povede, a tak ta anabáze ještě nemusí být u konce, i když bych byl samozřejmě rád. A co pak? Mám vynikající kámoše, kteří lezou velice dobře v nižších kopcích, takže dál budu pokračovat s nimi..

Mnoho fotografií i deníkové záznamy z Radkových výstupů naleznete na jeho stránkách www.radekjaros.cz.

Sponzoři:
Mod Play a.s., Česká pojišťovna, High Point, Chesterton, Fulgur Battman, Kraj Vysočina, Craft a další.


Z fotoarchivu Radka Jaroše




Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

07.07.09:47Bosi - Podle mě horolezení (navíc takovéhle extrémní) patří do st..
03.07.16:47Mr.IuS - já bych se po takovém všeobecném odmítání tvého názoru na ..+1
26.06.23:56Frozz. - `na Vašom mieste by som sa po tejto OTRASNEJ skúsenosti.....+3
26.06.23:07RANDO - ...ale zase si zober, že... sponzoring v takom okrajovom `..-2
23.06.13:27kidacekfull - to souhlas *1* ..... jinak mě zase mrzí že máme takové lid..+2
23.06.08:37mysH - uff ty nohy jsou teda hodne neprijemny, doted nechapu, ze ..+1
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínJosef Květoň - trénink prsou a ramen...
havlic (14:43) • ...no ono to ještě vyleze!bude mě zajímat srovnání s Milanem Šádkem ty 2-3 týdny před s...
magazínSedmdesátiny Jana Smejkala: Můj život...
mirous (13:10) • Super článek! Takového čtení by mělo být víc. Miluji tyto retro pohledy do minulosti ku...
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Amanda (09:01) • Prima fotky. Těším se na ty soutěžní. *79*
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Ondra Hájek (19:57) • Soutěže v Kutné Hoře nemůžou zklamat, tenhle tým pořadatelů to má fakt zmáknutý. Co je...
magazínLuis Rodriguez po Arnold Classic vymě...
maxpoint97 (23:38) • Za mě rozhodně Justin neměl špatnou formu, ten zakopanej pes je jinde *1* Buď se na...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2024 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2024 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
MAGAZÍN OBCHOD AKADEMIE
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie