Najít v dnešní době někoho, pro koho je jeho práce zároveň koníčkem a chodí do ní s chutí a úsměvem, je tak trochu rarita. Většina lidí si na svá zaměstnání stěžuje a bere je spíše jako nutné zlo. Proto je vždycky příjemné narazit na někoho, kdo dělá, co jej baví. A v tom, co jej baví, je dobrý. Jedním takovým je i Honza Landa. Jeho práci ale v inzercích s nabídkami míst nenajdete. V Žebráku, zhruba dvoutisícovém městečku nedaleko Berouna, kde žije, provozuje vlastní klub Muay Thai - Spartak Žebrák. Posledních několik let se živí jako trenér na plný úvazek. Se svými svěřenci pravidelně objíždí domácí akce a bojovníci ze Spartaku Žebrák jsou vždy známí svou bojovností a dobrou kondicí. Nejeden z nich dosáhl na domácí titul. Kromě toho pod Honzovým vedením vyrostlo také několik bojovníků, kteří nastupují do ringu k profesionálním zápasům. Ale Honza není jen trenér. Sám je bývalým aktivním závodníkem, rozhodčím, manželem a otcem dvou dětí, maratonským běžcem, buddhistou... Je všestranně založeným člověkem mnoha tváří a některé z nich můžete objevit v našem rozhovoru.
Honzo, kolik let už se věnuješ trénování?
Bojovým sportů jako takovým se věnuji 20 let, 15 let jako trenér, z toho poslední 4 roky na plný úvazek.
Kdy jsi poprvé přišel do kontaktu s bojovými sporty?
Kolem roku 1992, s partou nadšenců jsme cvičili z dnešního pohledu úsměvnou sebeobranu, do které jsme zahrnovali kontaktní prvky.
Proč úsměvnou? Kde jste tehdy brali inspiraci ke cvičení technik?
Úsměvnou právě proto, že nikdo nic pořádně neuměl. Bylo velmi obtížné sehnat jakékoli cvičební nebo metodické materiály. Cvičením podle rozfázovaných fotek se nikdo bojovníkem nestane. Nám to ale tehdy vůbec nevadilo, protože nás to bavilo. Na vojně jsem pak cvičil Musado MCS a potkal tam pár podobných „bláznů“. To už jsem měl ale nějaké zkušenosti z kickboxu a toto období už mělo blíže k realitě.
Hádám, že jsi začínal v době, kdy sporty jako kickbox a thajský box byly u nás v plenkách, jediný bojový sport s tradicí u nás byl box. Co tě k nim přivedlo?
Mě na bojových sportech vždy fascinovala ta jednota ducha a těla. Klidná síla. Jelikož nevěřím na náhodu, tak se všechno potkalo tak, jak mělo, a já naprostou „nenáhodou“ uviděl v Praze náborový plakát do klubu kickboxu Dušana Macáka, který v tu dobu studoval FTVS. Do Macak's Gym Praha jsem pak jezdil trénovat a závodit asi 2 roky. Poté jsem se vydal v Žebráku vlastní cestou. Chtěl bych Dušanovi poděkovat za vše, co mě naučil, dodnes jsem fanda jeho klubu a jeho bojovníků.
Jaká byla za tvých časů úroveň turnajů, co se týče kvality soupeřů a organizace, ve srovnání s dneškem?
Kvalita všech, co závodili, odpovídala stádiu vývoje a délce historie kontaktních bojových sportů u nás. Bylo tam hodně bojovnosti, lidi byli hladoví po „fightu“. V turnajích bylo více borců ve váze než dnes. I v amatérech se boxovalo bez přileb. Organizace byla na tu dobu slušná, byli i sponzoři, zápasy byly něčím novým a atraktivním.
Když říkáš „klidná síla“, spousta lidí si naopak myslí, že bojové sporty lákají především ty bouřlivé, až agresivní jedince. Setkáváš se s takovými jedinci při své trenérské praxi?
U mě v gymu ne. Takoví lidé většinou podvědomě vyhledají někoho, kdo bude nejvíc odpovídat jejich naturelu a založení. Já nejsem ani bouřlivý, ani agresivní, takže jim nemám co nabídnout. (usmívá se) Ke mně chodí jiný typ lidí. Ale ani takového člověka bych neodmítl. Věřím, že sport a kolektiv dokáže kultivovat lidi. Udělat z člověka agresivního člověka vyrovnaného, to je velká trenérská výzva!
Vyvstala někdy potřeba odhodit kamarádskou tvář a zjednat si v tělocvičně trochu respekt?
Ne, tohle já vůbec nedělám. Chci, aby mi svěřenci důvěřovali, nechci, aby se mě báli. Jedině z důvěry pak mohou vznikat přátelství a z přátelství vzájemný respekt.
Máš tedy za sebou i vlastní zkušenosti z ringu. Jaká je tvoje zápasnická historie?
Začínal jsem ve fullcontactu, potom jsem se dlouho věnoval polokontaktům, kde jsem dosáhl svých největších sportovních úspěchů, okusil jsem i klasický box. Závodil jsem 10 let a absolvoval jsem 220 zápasů ve všech stylech. Po skončení závodní kariéry jsem se začal naplno věnovat Muay Thai, které mě naprosto pohltilo ve všech směrech.
Proč právě Muay Thai?
Protože je absolutně komplexním, poměrně jednoduchým, razantním a funkčním stylem boje v postoji. Navíc je vznešené, má svoji historii, etiku a tradice. To vše dohromady mi maximálně vyhovuje.
Pokud vím, tak jsi začal i s MMA. Je to tím, že je to teď v módě?
Jojo, my tady na vesnici módu hodně řešíme. (směje se) Ne, teď vážně. MMA je vrchol evoluce v bojových sportech a musí k němu podle mě postupně dojít každý poctivý „hledač“. MMA je strašně široké hřiště a mě baví ho objevovat.
Kde sis, jako dlouholetý trenér v thajském boxu a bývalý stand-upový bojovník, osvojil techniky boje na zemi?
Snažím se hodně učit, jezdit na semináře, zkoušet v praxi, modifikovat atd. Dost jsem pochytil i v Thajsku v Legacy Campu, kde je klec a připravují se tam MMA zápasníci. Zem je jednou z mých priorit pro následující roky a rád bych za tímto účelem zase někam vycestoval.
Kdy a proč jsi skončil s aktivním zápasením?
Skončil jsem roku 2005, poté, co jsem vybojoval stříbro na ME a následně vyhrál poosmé MČR. V tu dobu už jsem byl dlouho trenérem a také rozhodčím a bylo velmi obtížné vše časově sladit dohromady. Navíc po první návštěvě Thajska jsem věděl, že má další cesta se již bude ubírat jiným směrem. Rozhodl jsem se odejít relativně na vrcholu sil. Abstinenční příznaky byly velké a „lechtají“ mě dodnes. (usmívá se) Kdo v tom někdy byl, bude vědět.
Co tě od myšlenky na návrat do ringu odrazuje?
Jsem táta od dvou dětí a mé tělo nás do značné míry živí. Nemohu si dovolit ho rozbít. Už nebojuju jen sám za sebe. Pokud máš tohle v hlavě, může to být v zápase brzda. A pokud chceš jet rychle, nemůžeš brzdit. Nechávám tomu volný průběh, stane se, co se má stát.
Pár tréninků, které jsem s tebou zažil, jsi absolvoval s námi. Je to u tebe běžné, že podstupuješ trénink se svými svěřenci?
Ano je, považuji to za motivaci. Když lidi vidí, že to dáš taky, máte k sobě, myslím, blíž. Ale záleží na druhu tréninku, prioritou je věnovat se svěřencům a korigovat jejich chyby. Dnes už to dělám trochu méně, protože mi narostl počet tréninků. Nebylo by možné to zvládat. Vím, že to aktivní pojetí neudržím věčně, až přestanu stíhat a začnou mě moc bít, sednu si s píšťalkou na lavičku. (usmívá se)
Jak se cítíš po fyzické stránce ve srovnání s dobou, kdy jsi skončil s aktivní kariérou?
Myslím, že teď jsem na tom ještě trochu lépe, hlavně co se týká vytrvalosti a síly. Před sedmi lety jsem začal běhat maratony, to mi hodně dalo fyzicky i psychicky. Kromě tréninků se snažím každý den najít 1 - 2 hodiny pro sebe. Co se zastaví, to zrezaví, co zrezaví, to se rozpadne. Nechci se rozpadnout, sport je můj život.
Jak ty chvilky pro sebe využíváš?
Hlavně běhám a jezdím na kole. U toho relaxuji, přemýšlím a plánuji, což mi doma děti občas nedovolí.
Proč jsi našel zálibu zrovna v maratonech? Kolik už jsi jich stihl za těch 7 let zaběhnout?
Maraton byl pro mě jedním ze sportovních symbolů a výzev. Zatím jsem jich zaběhl 8 a chtěl bych s frekvencí 1 - 2 ročně pokračovat až do důchodu. Kromě toho mám na kontě asi 20 závodů na distancích 20 - 25 km. Běhání je super, hodně se toho o sobě dozvíš.
Jaké jsou vůbec pocity po doběhnutí maratonu?
Je to směs euforie, hrdosti, vyčerpání, bolesti. Leopold Sulovský řekl krásný výrok: „ Zážitek nemusí být hezký, hlavně, že je silný!“ To maraton docela dobře vystihuje.
Říká se, že maraton, kromě nutného fyzického základu, kdy člověk musí mít zkrátka „něco naběháno“, je hodně o psychice. Je to tak?
Ano, máš pár hodin o čem přemýšlet. I když jsi dobře připravený, maraton vždycky bolí, okolo 40. km je to boj pro všechny. Je fascinující, jak lidi zápasí s tou tratí, jak se to tisícihlavé stádo v šamanském rytmu kroků prokousává kupředu. Uvidíš tam neuvěřitelné příběhy lidské statečnosti. Lidé zpomalují, padají, vstávají, škubají s nimi křeče, přesto pokračují. Pak je to také o pokoře, když běžíš slušný čas a najednou se okolo tebe prožene někdo převlečený za včelku Máju nebo rogalo. (směje se) Zcela jistě tam budeš muset překonávat překážky podobně jako v zápase. Maraton je, myslím, celkem sport pro chlapy.
Máš ještě nějaké další záliby kromě vytrvalostních běhů?
Miluju hory, skály, lezení. Jistí mě moje žena, takže až bude se mnou nespokojená, dostanu asi dost tvrdou zpětnou vazbu. (smích) Taky máme rádi běžky, kola a hudbu, co se nehraje v rádiích. Dříve jsem hodně četl, teď jsem více na internetu, ale chci se ke knížkám zase vrátit. Je to ke sportu skvělá rovnováha. Občas potrápím sousedy dunivým zvukem baskytary.
Ještě bych se vrátil k tomu Thajsku. Jaký byl tvůj zážitek z první návštěvy? Co tě tam nejvíc zaujalo?
Já jsem poměrně věděl, do čeho jdu, o Asii se dlouhodobě zajímám, ale stejně to byla pecka. Na Thajsku mám nejradši to, jakým způsobem dokážou fungovat místní, na naše poměry často velmi chudí lidé. Jsou radostní, šťastní a dokážou žít. Dost to souvisí s buddhismem. V kempech je přes obrovskou dřinu pohodová rodinná atmosféra, každý dělá vtípky, žádná agrese. Mám moc rád i thajské jídlo, prostě „no chilli, no man“. Je to země zaslíbená.
Když už jsi zmínil buddhismus, jak to máš s vírou ty?
Já jsem buddhista.
Kolikrát ses tam potom vrátil? Má tě Thajsko stále čím obohatit?
Ještě pětkrát. Já moc rád klinčuju, takže v tomto směru stále ano. Jako inspirace také. Kdo se chce vykopat a zesílit, tak mohu také doporučit. Hodně ale záleží na kempu. V Thajsku jich jsou stovky, od vynikajících až po příšerné. Pro Muay Thai je to ale domov, všechno tam na Vás dýchne a Vy tomu propadnete. Já jsem spíše vytrvalec, takže mi dlouhé, stereotypní tréninky poměrně vyhovují. Určitě ale nebudou vyhovovat každému, někdo bude mnohem spokojenější v Holandsku nebo při tréninku v Čechách.
Jaký kemp bys doporučil případným zájemcům?
Obecně se dá říci, že nejlepší kempy jsou v Bangkoku a ve vnitrozemí. Ale většina lidí směřuje k moři a na ostrovy, kde už to je samozřejmě se šmouhou cestovního ruchu. Já byl teď dva roky po sobě v Legacy Gymu v Ubonu, kde se trénuje jak Muay Thai, tak MMA, a byl jsem spokojen.
Pokud se odpoutáme od spojení s bojovými sporty, jak na tebe působí? Co jej nejvíc charakterizuje v očích člověka z české kotliny?
Vztahy, úcta a pokora mezi lidmi. Ten diametrální rozdíl si vždy naplno uvědomíš, když se ocitneš zpátky na Ruzyni.
Jak se to vlastně přihodilo, že ses dal na trénování?
Byl to přirozený proces. Když jsem jezdil do Prahy, měli jsme zároveň tréninky i v Žebráku, které jsme ze sebeobrany naplno „překlopili“ do kickboxingu. Měl jsem relativně nejvíce zkušeností, tak jsem se tomu časem postavil do čela.
Jak vůbec u nás probíhá získávání trenérské licence? Co obnáší trenérské zkoušky?
Pokud si to ještě dobře pamatuji, tak to bylo několik víkendových bloků teorie na FTVS v Praze a poté praktická část v Pardubicích. Obsahem teoretické přípravy je teorie sportovního tréninku a zátěže, fyziologie, anatomie, psychologie sportu, didaktika, první pomoc atd. V praktické části je zkouška zaměřená zejména na techniku a lektorské schopnosti. Popisuji zkoušku na II. trenérskou třídu, III. třída se většinou dělá během víkendu, naopak k získání I. třídy je nutné minimálně dvouleté studium trenérství na vysoké škole. Každé školení je inspirace, ale je to pouze ukázání dveří, kterými pak v budoucnu vlastním samostudiem a celoživotním zájmem musíte projít. Snažím se být co nejvíc otevřený, sleduji trendy, jezdím na semináře, člověk (a trenér zvlášť) se učí celý život.
Jaké byly začátky a rozjezdy? Žebrák přeci jen není velké město, neměl jsi ze začátku problémy naplnit tělocvičnu?
Kupodivu ne. Tenkrát byl poměrně velký boom bojových umění a pro trénink bezstarostná doba. Lidé se uměli pro věci nadchnout a pracovat s velkým zápalem. To mi, zejména u mladých, dnes chybí.
Tím myslíš, že jsou línější, nebo pohodlnější než dřív?
Mají mnohem víc možností a logicky je využívají. Jsou mentálně měkčí, než naše generace, nemusejí už překonávat tolik překážek. Nechci to generalizovat, ale mám ten pocit.
Kdy ses rozhodl živit jako trenér na plný úvazek?
Před tím, než se nám narodily děti. Chtěl jsem, aby tatínka také viděly, což by bylo při dvou zaměstnáních nereálné. Šel jsem do velké nejistoty, ale bylo to dobré rozhodnutí, koníček se mi stal prací. Jsem šťastný muž!
Čím ses živil před tím, než ses dal na trénování?
Zabýval jsem se prevencí rizik, průmyslovou a požární bezpečností. Prošel jsem během let mnoha kurzy na řízení a školení lidí, asertivitu, vedení týmů, plánování, management atd., což mi hodně pomohlo a dodnes pomáhá i v trenérské práci.
Souhlasíš, že správný trenér musí být také dobrý psycholog?
Souhlasím. To je část, která zásadním způsobem ovlivňuje výkon bojovníka, a stále jí, myslím, obecně není věnována taková pozornost, jakou si zaslouží.
Jak se ti změnil život po narození dětí?
Naprosto. Získal úplně nový rozměr a stal se ještě plnějším a hodnotnějším.
Na začátku jsi zmínil, že se snažíš najít každý den 1 - 2 hodiny jen pro sebe? Jak se ti to jako otci dvou dětí daří?
Daří se to díky mé skvělé, osvícené ženě, která si uvědomuje, že pokud se člověk proběhne nebo projede na kole, funguje se s ním lépe, než kdyby svoji „dávku“ nedostal.
Jsou pro vás dvě děti akorát, nebo by sis klidně dovedl představit další přírůstek?
My už jsme svůj díl odpovědnosti za nevymření evropské civilizace splnili, tak to necháme zase na dalších. (směje se)
Jak nejraději trávíš čas s rodinou?
V lese nebo na cestách.
Kdyby se syn jednou rozhodl vydat na cestu bojovníka, budeš ho v tom podporovat?
Pokud se rozhodne pro jakýkoli sport, budu ho podporovat, je to výborná průprava pro život. Rád bych, aby naše děti měly atletický základ a pak si vybraly samy a šly za „voláním divočiny“. Určitě se vyvaruji „rané specializace“. V dětství si mají děti především hrát.
Vím, že neustále pendluješ mezi Žebrákem a Plzní. Jak vypadá tvůj běžný pracovní týden?
Je to tak, Plzeň se stala mým druhým domovem, jezdím tam už několik let. Mám to tam moc rád a už i mluvím jako „Plzeňéék“. Vedu tam dvakrát týdně tréninky Muay Thai v boxerně Atom Gym na Lochotíně. Dále tam mám soukromky a ranní tréninky od 7 hodin, což je záležitost pro askety a insomniaky. (usmívá se) Také jezdím na Kladno, kde se podílím na přípravě Honzy Homolky. Dost psychických sil mě stojí práce s dětským oddílem v Žebráku, ale je to také velká radost, jak už to tak s dětmi bývá. V Žebráku mám i 3x týdně tréninky dospělých. Na soukromkách hodně lapuju a i v trénincích se aktivně zapojuji, považuji to za motivační pro ty, kteří by se třeba ve dvaceti cítili moc staří. Každé 2 měsíce pořádám víkendový camp. Pracuji většinou 6 - 7 dní v týdnu, ale jsem v gymu max. 5 - 6 hodin denně, abych si udržel jiskru, zápal a mohl ten sport ještě dlouho milovat. Dost času trávím u počítače. Jednou ročně odjedu do zmiňovaného Thajska, kde si na měsíc stoupnu na druhou stranu barikády a nechám se trénovat od jiných. A to je super!
Trénuješ i děti? V jakém věkovém rozmezí?
Ano, trénuji děti od 7 do 12 let. Ti nejlepší pak plynule přecházejí do oddílu k dospělým.
Jak se s nimi pracuje? Mám zkušenost, že děti v nízkém věku se na tréninku často objeví z popudu rodičů, aniž by měly nějak zvlášť o ten sport zájem, zažil jsi to také? Jak se ti daří v nich probudit a udržet ten zájem?
Někdy je to zkouška osobní integrity. Několikrát jsem se setkal s případy, kdy rodiče chtěli řešit své nenaplněné ambice skrze své děti. Velmi se mi osvědčily besedy s rodiči, kde řeknu, kdo jsem, odkud přicházím, kam směřuji a co chci s jejich ratolestmi dělat. S dětmi se snažím vše dělat formou hry a demonstrace. Neudrží dlouho pozornost, a tak se je snažím stále něčím stimulovat. Ve skupině jsou i ne úplně talentovaní jedinci, což beru zarputile jako trenérskou výzvu.
Máš přehled, kolik máš nyní svěřenců?
Mám 100 svěřenců, z toho 20 závodníků.
U tebe v klubu je také poměrně vysoká koncentrace žen oproti jiným klubům. Liší se nějak tvůj přístup k nim oproti zbytku, nebo k nim přistupuješ stejně jako k mužské části klubu?
Je ironií, že jsme ještě před 10 lety byli čistě pánským klubem. Zastával jsem názor, že holky klub rozklíží. Postupem času jsem pochopil, že smíšené kolektivy jsou výkonnější a že tam pronikne i specifický druh humoru a interakce, která je v jednobarevných týmech nedosažitelná. U nás je opravdu velmi veselo, což považuji za jednu z nejsilnějších charakteristik našeho klubu. Nyní máme 10 žen, z toho 5 závodnic, a jsem tomu velmi rád. Rozdíly jsou v komunikaci, snažím se víc naslouchat, respektuji, že to jsou ženy, ne muži, ne stroje. Naopak v tréninku jsou holky dříči, mohl bych je dávat spoustě chlapů za vzor.
Jaká je tvá trenérská filosofie? Tím myslím, pokud vezeme nějakého nováčka, který k tobě přijde s tím, že chce jednou zápasit. Kdy podle tebe přijde správný čas? Kdy je podle tebe připravený, abys jej poslal do ringu?
Moje základní filosofie je pomáhat vytvářet spokojené a vyrovnané lidi - sportovce, kteří si klid, tréninkové nasazení a překonávání limitů přenesou do svých osobních životů. Veškeré další výhry a tituly jsou příjemný bonus. Jinak myslím, že je poměrně vzácné, že tě někdo osloví, že chce jednou zápasit. Lidé většinou chtějí ZKUSIT trénovat. Potom TRÉNUJÍ. Postupně s tréninkem získávají sebedůvěru, uvěří v sebe a chtějí to potvrdit v ringu. Ten čas je individuální. Po zápase je vše jinak. Už se nedomnívají, už VÍ. Je skvělé být součástí něčeho takového.
Co považuješ za svůj největší trenérský úspěch?
Vybavuje se mi několik událostí, zdánlivě rozdílných. Každý ať se zamyslí, co je pro něj víc.
Zlatý „double“ Aleny Holé na MS 2011, všechna historická klubová umístění na MS a ME, příprava Honzy Tůmy na zápas s Toljou, René Komárek, který absolvoval svůj první zápas v thaiboxu v 52 letech, Hana Havránková, které jsem pomohl shodit 25 kg a přivedl ji nakonec až do ringu, bratři Štorkánové, kteří začali v gymu jako jedenáctiletí a dnes, po patnácti letech, jsou pořád s námi… Slovo úspěch má různé úchopové možnosti. (usmívá se)
Co bys řekl těm, kteří koketují s myšlenkou začít s bojovými sporty? Co jim z tvé vlastní zkušenosti bojovníka a trenéra mohou nabídnout?
Mohou jim nabídnout pohled do rovného zrcadla. V tréninku a boji se dozvíte, jací opravdu jste. Nedá se tam nic předstírat. Je to intenzivní cesta plná zážitků a zajímavých lidí. Pokud vám nevadí, že tím nevyděláte milióny, vydechněte a jděte do toho!
Zdroj foto:
osobní archiv Jana Landy
