Text, který máte před sebou, je prvním ze série motivačních článků o bojových sportech, zejména o MMA. Objevte kouzlo světa ultimátních zápasů. Světa, který je tvrdý a nebezpečný.
Zabušte na jeho dveře, a když Vám nikdo neotevře, rozkopněte je. Klec, odkud není úniku, na Vás čeká…
Ten zrzavý čahoun se Tommymu od pohledu nelíbil.
Jasně, hrál dost dobře. Míč ho poslouchal, tancoval mu kolem špiček a létal přesně tam, kam jej pihatý ksicht posílal. Tommy trochu záviděl, protože na fotbal nebyl nikdy moc šikovný. Základy si vydřel dennodenním mydlením na plácku za bytovkami. Dokázal dobře nahrát, vyslat ostrou střelu nebo zablokovat útočníka, ale nebyl kouzelník. Zrzavec ano.
Jejich blok prohrával už o pět gólů a to Tommyho žralo. Nedokázal zrzavce zastavit; dlouhán vypadal, jako kdyby míč ovládal myslí. Škubl tělem, naznačil doleva, doprava, pak se prosmýkl kolem Tommyho a poslal jedovatou ránu, která nadskočila těsně před gólmanem Zábrdeckým z osmičky a vklouzla do sítě.
„Jó! Šest nula!“
Tommy se udýchaně zarazil. Kapitánská páska z roztrhaného pirátského šátku, kterou měl uvázanou kolem paže, jej pálila ponížením. Takhle strašlivě ještě neprohrávali od té doby, co začali starší kluci domlouvat Sídlištní ligu. Jasně, měli suverénně nejmladší a nejhorší tým, ale byl to tým rváčů a bojovníků. I když většinou prohráli, soupeř se na to musel pořádně nadřít. Až na zrzavého Pelého.
„Nehraje se náhodou na kanára? Že bysme už měli pomalu padla?“ S každou zrzavcovou poznámkou stoupal Tommyho vztek. Porážky dokázal snášet klidně. O dost hůř, když z něj někdo dělal idiota. Nadechl se na odpověď, ale pak svěsil ramena. Kašlat na to. Zkusí jim dát alespoň gól.
„Bože můj. Podívej se na to hovno, co Simerskej dneska hraje. To je jejich kapitán? Nikdo horší se do konkurzu nepřihlásil?“ Tommy se vztekle otočil. Zrzavec mluvil se svým spoluhráčem, podsaditým zadákem s vyholenou hlavou. Tommy neznal ani jednoho z nich, ale oni evidentně znají jeho. Zrzoun se mu podíval do očí a zdánlivě ke svému kamarádovi, ale přitom k Tommymu polohlasem pronesl: „Podívej, jak se mu motají nohy. Kdo ví, jestli mamince trochu neucucal?“
BLIK
Jejich otec se odstěhoval od rodiny v momentu, kdy začala jeho manželka a Tommyho máma pít. Nikdo netušil, co se jí vlastně stalo. Možná to prostě měla v genech. Rozhodně to ale Tommymu změnilo život. Matka byla pořád ještě schopná chodit do práce, ale jakmile došla domů, otevřela si láhev a bylo vymalováno. Nedalo se s ní mluvit, jen ležela, dívala se na televizi, občas kouřila nebo se pokusila uvařit či vyprat, což nedopadlo vždycky valně. Ve svých patnácti letech Tommy doma uklízel, žehlil, chystal jídlo a staral se o nákupy. V normální rodince by z něj měli radost. Jeho matce to bylo ukradené.
I přes to, že mu věnovala stále méně pozornosti, i přes to, jak na něj přecházely její povinnosti, Tommy svou matku pořád miloval. Než se z ní stala alkoholička, prožíval skvělé dětství, které měl stále ještě v paměti.
Zrzavcova poznámka mu zatměla před očima.
Neřekl čahounovi, aby svá slova odvolal. Neukázal mu prostředníček. Prostě udělal tři kroky a napálil ho pěstí.
V ten moment se strhla na hřišti obrovská mela, ale to Tommy nevnímal. Bít, bít a bít! Rozmlátit ten šklebící se obličej. Tlouct do něj zkrvavenými klouby tak dlouho, dokud z něj nebude jen beztvará kaše.
Druhá rána ale nedopadla. Než stihl Tommy udeřit, visel na něm plešatý zadák. Tommy se jej snažil odstrčit, ale on jej držel příliš pevně. Mezitím už zrzoun vstal. Rána jej na moment omráčila, ale rozhodně nevyřadila z boje. Jedním pohledem ohodnotil situaci, pak udělal dlouhý krok a nakopl zmítajícího se Tommyho do rozkroku.
A pak ještě jednou.
Tommy zařval. Tohle byla odporná bolest. Všechno v něm vybuchlo. Plešoun povolil sevření a Tommy spadl na zem a plival ze sebe hleny s malou příměsí krve. Zrzoun se zase smál. „Podívej se na něj, na uličníka. Ještě v něm ze včerejška pár promile zbylo!“ V ten moment se Tommymu vyjasnilo. Neobratně vstal a pokusil se napálit zrzounovi ještě jednu. Než se rozmáchl, už měl v břichu pěst a padal zase na zem.
„Pokaždé, když vstaneš, srazím tě zase na zem. Vsaď se, že to vydržim dělat dýl než ty!“ Tommy přimhouřil oči. Zbytek herního pole se už nerval. Kluci z jeho týmu (možná spíš děti), lehce pomlácení a vyděšení situací, přihlíželi krutému divadlu, aniž by cokoliv udělali. Hráči soupeře se nahlas smáli. Tommy zaryčel jako zvíře a vstal - jen proto, aby byl zase sražen.
To odpoledne se podobná scéna opakovala ještě mockrát.
Když se Tommy odpotácel z plácku, málokdo by jej poznal. Jedno oko mu napuchlo tak, že přes ně neviděl. Tělo měl poseté modřinami, které se hlásily o slovo s každým metrem, který urazil. A v žaludku cítil mravenčení.
„Haló?“
Tommy se otočil. Za ním stál mladý muž, asi třicetiletý, oblečený v pohodlné kožené bundě a riflových kalhotách. Jedno obočí měl zalepeno náplastí, ale usmíval se: „Hej, ty. Viděl jsem tě na tom hřišti. Máš kuráž, kluku! Pokaždé dostat, pokaždé zase vstát!“
Tommym projela další vlna hněvu. „Zato vy jste sráč,“ odsekl. „Možná jste mi mohl prostě pomoct. Nebo jste se bál?“ Úsměv na mužově tváři na vteřinu pohasl, vzápětí jej nahradil úšklebek. „Nic by ses nenaučil, kdybych ti pomohl,“ odvětil možná trochu ostřeji, než měl v úmyslu. „Ale to je jedno. Takhle nemůžeš jít domů. Bydlím tady za rohem, pojď, aspoň se u mě umyješ.“
„Já můžu chodit domů, jak a kdy se mi zachce. A mimochodem, nejste náhodou buzerant?“
Muž se zamračil a chvíli mlčel. Pak řekl: „Nemám zrovna chuť se s tebou hádat. Jen jednu věc ti povím. Stejně jako jsem ti nepomohl dneska já, tak ti v životě nepomůže nikdo a nikdy. Tví kamarádi tě ani nedoprovodili domů, a to můžeš sotva chodit!“
Mužova poznámka narážela na další bolestivý Tommyho problém. Lidi jej měli rádi. Byl přátelský a nad nikoho se nepovyšoval. Ale na svůj věk byl, vzhledem ke svým starostem, příliš dospělý. Se svými vrstevníky si nerozuměl. Nechápali, jaké to je být v patnácti hlavou rodiny.
„Máš v sobě něco bojovníka.“ Mužův hlas se ztišil. „To se mi líbí. Ale nestačí to. Bojovníkem se člověk nerodí. Stane se jím. Tys už pár kroků na cestě bojovníka urazil, co? Na rozdíl od těch uplakaných dětiček, co si s tebou čutaly.“
Pochvala. Tu Tommy nedostal už hodně dlouho. Ve škole byl průměrný a doma se dočkal tak jedině nesouvislého mumlání. Mužova slova hřála.
„Musím letět. Jestli chceš, ozvi se mi.“ Muži se v ruce objevila vizitka, a než se Tommy nadál, měl ji v kapse. Chtěl ještě něco říct, ale nic jej nenapadlo. Muž pokývl hlavou na rozloučenou a odešel.
Matka byla už namol, když Tommy došel, ani si nevšimla, jak je dobitý. Ležela na gauči u televize a hlasitě chrápala. Tommy si povzdechl. Uvařil večeři, najedl se, dal matce její porci do mikrovlnky a lehl si do pokoje. Přemýšlel o tajemném cizinci. Pak jej napadlo, že se ani nepodíval na vizitku, kterou dostal.
Vytáhl ji z kapsy a začal si ji prohlížet. Její design byl skromný. Byla vyvedena černobíle a kromě nicneříkajícího jména a telefonního čísla na ní byla napsána zkratka, které nerozuměl.
MMA.
