S rostoucí oblibou bojových sportů stoupá i počet zájemců, kteří by si rádi některý z nejtvrdších sportů vyzkoušeli na vlastní kůži. Možná mezi ně patříte i Vy, ale zatím jste se k návštěvě tělocvičny neodhodlali. Možná jste si říkali, že momentálně máte málo času a hodně práce, jste zavaleni povinnostmi, nejste zcela fit, trápí vás zdravotní problémy nebo jste už na takový koníček příliš staří... Potom i pro Vás může být inspirací následující rozhovor s kladenským zápasníkem Josef Jelínkem, který říká: "Chceš, nechceš. Nemám rád výmluvy. Každý má možnosti, jaké si udělá." A sám je tomu nejlepší příkladem. Po šesti operacích kolene, riziku invalidního vozíku a při několika zaměstnáních a studiu na vysoké škole zároveň se plně věnuje zápasení v MMA. Má za sebou pět zápasů, z toho čtyři vyhrané, a aktuálně se připravuje na svůj šestý zápas, jenž proběhne 10. února v Příbrami.
Na úvod bych tě poprosil o stručné představení. Kolik ti je, odkud jsi, jaká je tvá sportovní historie?
Ahoj, v první řadě chci poděkovat za šanci se projevit jinak než v zápase. Je mi 24 let, pocházím z Kladna, sportoval jsem odmala - tenis, plavání, bohužel i fotbal (smích), ale pak mě to nějak zaválo na řecko-římský zápas. U toho jsem zůstal až do první operace kolene, pak jsem ještě chvilku trénoval děti. Potom následovalo dalších pět operací kolene, bohužel kladenští doktoři něco zanedbali, takže se mi začala šířit nějaká ojedinělá forma odumírání kosti, a v Praze na Bulovce se všechno zachraňovalo. Později jsem začal zkoušet box, který mě odmala lákal, protože můj děda boxoval. Nakonec jsem přišel do SKS Arény, kde se mě ujali Honza Homolka a Petr Kučera. Začal jsem páskovat, trénoval jsem, kdy jen to šlo, zápasil jsem light contact (pozn. red.: polokontaktní disciplína kickboxu) a Wushu Sanda (pozn. red.: čínský box), ale pořád mi chyběl ten kontakt ze zápasu.
Od kolika let a jak dlouho ses věnoval klasickému zápasu?
K zápasu jsem se dostal, když mi bylo 10, nebyl jsem moc šikovný. Zápasil jsem celkem asi čtyři roky, odzápasil jsem toho celkem dost - skoro každý víkend deset měsíců v roce závody a vždycky alespoň dva zápasy, někdy víc. Pak už jsem nemohl kvůli zmiňovanému zranění. Moc mi to sice nešlo, ale byla skvělá parta, takže mě to bavilo pořád.
Kde jsi přišel k tomu zranění?
Ke zranění paradoxně na tělocviku, při skákání výšky kvůli nešťastnému dopadu a hlavně nedostatečnému zabezpečení. V té době by to nebyl až takový problém, ale zanedbání diagnózy, protože mi prý mi nic není a že chci být asi jenom středem pozornosti, tomu hodně ublížilo, protože rok jsem fungoval i při bolestech, na které jsem si už nestěžoval. Bral jsem to tak, že to je jen nějaká drobnost, ale když už jsem sotva chodil, byla situace vážná. Díky dědečkovi jsem se dostal na sportovní oddělení Nemocnice na Bulovce, kde sem šel za tři dny na operaci.
Na jak dlouho tě zranění vyřadilo z “běžného provozu”?
Zhruba na dva roky, dlouhý čas jsem byl o berlích, ale když to jenom trošku šlo, snažil jsem se něco dělat, hodně mě brzdily a usměrňovaly výsledky po operacích, protože po té třetí to vypadalo, že možná skončím na vozíku, nebo minimálně s protézou. Tehdy nezbývalo než věřit a snažit se držet tělo v co nejlepší kondici.
Podle toho, co říkáš, by se zdálo, že sotva budeš normálně chodit, ale ty se věnuješ jednomu z fyzicky nejnáročnějších sportů, chodíš běhat atd. Omezuje tě v současnosti koleno nějakým způsobem?
V současné době nijak, jen občas bolí, ale to si člověk zvykne. Naopak, když nic nebolí, cítím se divně. (směje se) Projevuje se to především tím, že mám poměrně hodně slabé nohy, protože jsem je kromě běhu nikdy nijak neposiloval.
Mohl bys čtenářům, kteří nevědí, o co jde, vysvětlit pojem “páskování”, který jsi zmínil na začátku?
Jedná se o skládání zkoušek na technické stupně v kickboxu, za které, pokud je úspěšně složíte, získáte barevně odlišený pásek podle stupně. Měl by vypovídat o vašich dovednostech, je to způsob převzatý ze starších bojových umění, jako je například karate. V té době jsem začínal občas vést tréninky, když nikdo nemohl, takže jsem to bral především z tohohle hlediska. Nyní bych se jednou, až se něco naučím, chtěl pokusit o nějaký pásek v brazilském jiu jitsu, ale to hodně předbíhám, na to musím ještě pár let potrénovat.
Říkal jsi, že máš aktuálně napilno s přípravou na další zápas? Kdy a proti komu nastoupíš?
Od posledního týdnu v prosinci se připravuji na zápas, který mě čeká 10.února v Příbrami, a nastoupit bych měl v lehké váze proti Janu Daleckému z Pardubic.
Máš nějaké informace o svém soupeři?
Viděl jsem jen jeden zápas, je velmi šikovný a tvrdý, takže je to určitě dobrý soupeř.
Pokud se nepletu, měl by to být tvůj první zápas v lehké váze (do 70 kg). Dosavadní jsi absolvoval ve váze okolo 75 kg, proč ses rozhodl jít s vahou dolů?
Je tomu tak, soupeři v 77 kg jsou proti mně velcí, ne ve smyslu výšky, ale co se týče svalstva. Jsem takový „hubeňour“. A moje normální váha se pohybovala kolem 79 kg, což bylo proti obvyklým 82 a více kilogramům, co měli soupeři před vážením, dost znát.
Sedm kilo je přece jen docela velký skok, jak jsi na tom nyní s vahou?
V současné době se moje váha pohybuje kolem 74 kg a 4 kg už nejsou problém shodit, jen lehce omezím jídlo.
Více o tobě začalo být slyšet až v loňském roce, kdy ses začal objevovat na větších tuzemských akcích organizací GCF a XCF. Ale předpokládám, že MMA se věnuješ již delší dobu. Jak a kdy jsi přišel s tímto sportem poprvé do kontaktu?
Jak už jsem zmínil, chyběl mi kontakt ze zápasu, takže zhruba před rokem jsem se rozhodl zkusit MMA, přijel jsem jako panic (usmívá se) do Penta Gymu v Praze a snažil se pobrat, co šlo. Slovo dalo slovo a v březnu 2011 jsem měl první zápas v MMA na galavečeru v Plzni.
Jak tvůj první zápas dopadl?
První zápas jsem měl proti Františku Dobiášovi z MMA Chomutov, byl to též jeho první zápas. Po úvodním přetahování a mojí chybě jsem se dostal na záda, ale naštěstí se mi povedlo dostat zpátky na nohy a následovalo par přehozů. V půlce kola se mi povedlo zasáhnout sérií úderů a poslat soupeře na zem, kde mě zadržel rozhodčí.
Loni ses účastnil na turnaji XCF čtyřčlenné pyramidy o profesionální pás mistra ČR této organizace. První zápas proti Adamu Šindelářovi jsi vyhrál na body. Pro mě osobně jeden z nejpohlednějších domácích MMA zápasů. Jak bys vývoj zápasu zhodnotil ze svého pohledu?
Počítal jsem s tím, že jdu do pyramidy trošku jako potrava. Adam měl za sebou už hodně zápasů, zápas s ním mi vzal všechny síly, a to doslova. Byla to moje první pyramida a s druhým zápasem jsem nepočítal ani ve snu, takže jsem se vysílil hody a podobně, ale je to sport i pro lidi a na takové techniky se hezky dívá, takže pokud budu mít šanci, budu házet zápasnické chvaty dál, i když nejsou tak účinné. Na konci 3. kola přišla pro mě drobná demotivace, kdy jsem pustil po delším plácání triangl, ale rozhodčí klepání neviděl a zápas neukončil. Přesto se mi povedlo zvítězit na body, a odnesl jsem si poučení, že nemám nic pouštět z dobré vůle, dokud to neukončí rozhodčí.
Ve finále jsi narazil na Jevgenije Mahtenka z Hanuman Gymu Praha, což je tak trochu úkaz. Vyhrává, co se dá, v K-1, MMA, navíc první zápas vyhrál poměrně snadno KO, zatímco ty jsi bojoval do poslední vteřiny. Kolik fyzických sil ti vzal ten předchozí souboj?
Do druhého zápasu jsem nastupoval už jen se zbytkem sil, co jsem měl, ale Jevgenij byl dokonale připraven a chytil mě zvedákem přímo na bradu, zbytek znám jen z fotek. (směje se)
Vypadalo to, že jsi byl chvíli mimo, než ses zase postavil na nohy. Nezanechalo to na tobě nějaký psychický blok? Přece jen, alespoň z pohledu diváka, to vypadalo docela děsivě.
KO bylo tvrdé, ale čisté, takže žádné následky ani bolehlav. Psychický blok to samozřejmě nechalo - od té doby se snažím dávat sportu každou volnou chvilku i korunu. (usmívá se)
Tuším, že jsi měl vloni ještě minimálně dva zápasy, které jsem už bohužel neviděl. Mohl bys prozradit proti komu a s jakým výsledkem?
Dále jsem zápasil na akci GCF v Pardubicích proti Zdeňku Vítovi z Příbrami a zápas se mi podařilo ukončit ve druhém kole na rear naked choke (škrtící technika). A o 14 dní později na akci XFC: UF II proti Tomáši Pallaiovi, kde se mi poštěstilo zasáhnout v prvním kole tvrdým direktem a po krátké sérii úderů v boji na zemi se mi soupeř otočil a ukončil jsem utkání znovu na rear naked choke po 30 vteřinách prvního kola.
Kolik máš tedy celkově za sebou zápasů v MMA a s jakou bilancí?
Celkově jsem odzápasil pět zápasů s bilancí 4 výher (1x na body, 2x submission, 1x KO) a 1 jedné prohry.
Diváky, kteří tě již viděli zápasit, jistě zaujalo, že místo zlých pohledů se na soupeře usmíváš. Má to nějaký úmyslný záměr? Třeba vyvést soupeře trochu z míry?
Určitě to není vysmívání, spíš je to takový zvláštní pocit štěstí, že i po těch operacích a prognózách invalidního vozíku můžu stát v kleci a dělat to, co mě baví a naplňuje, a snad i to, že můžu bavit lidi. Nejsem příznivcem agrese a vůči soupeřům necítím nic jiného než respekt. Že to někoho vyvede z míry je možná dobře, ale účel to rozhodně není.
Minimálně působíš v psychické pohodě. Dopadá na tebe těsně před zápasem stres či nervozita?
Uvnitř v kleci už jsem většinou v klidu, ale před zápasem jsem asi nejvíc nervózní člověk na světě, nic moc nenamluvím. Jsem šťastný, že to se mnou přítelkyně vydrží, a vím, že je při mně.
Chodí přítelkyně fandit přímo na zápasy?
Přítelkyně je se mnou na všech zápasech, je pak nervózní i za mě. Mam od ní veškerou podporu, před zápasem má se mnou trpělivost a hezky se o mě stará. Mám štěstí, že ji mám, protože to pochopení by měl málokdo. Denně chodím domů s nějakým šrámem, pajdám, nebo mam nafouklé ucho jak ze sci-fi filmu a nikdy neslyším nic proti.
Co ostatní členové rodiny a známí? Jak “snáší” tvůj koníček?
Rodina je zvyklá od té doby, co sem začal dělat kaskadéra a zápas, takže nic moc nenamítají. Známí kolem jsou většinou sportovci, takže pochopení mají, mám kolem sebe úzký kruh přátel, který mě podporuje a jezdí na zápasy se mnou. Jsou poměrně hlasití, takže mám výbornou podporu na místě. Zbytek lidí většinou o mém koníčku neví vůbec, a nebo jen letmo, nerad se tak prezentuji, aby si mě nezaškatulkovali do té staré, ohrané skupinky lidí bez mozku, což si bohužel někteří nezasvěcení o zápasnících myslí. Takže dokud to jde, nechávám si všechno pro sebe.
Hádám, že po tomhle rozhovoru, už to nebude tak lehké. Tak se rovnou zeptám, co bys všem těm lidem, kteří vidí v MMA jen bezduché mlácení dvou lidí bez mozku, vzkázal?
Ono je to všechno o tom, jestli chápat chceš, nebo nechceš. Nejjednodušší by bylo přijít na trénink a zkusit si to osobně, poznat lidi, kteří se tím zabývají… Z mojí vlastní zkušenosti je většina lidí naprosto vyrovnaných a v klidu. Špatnou pověst vytváří především skupinka lidí, co byla v lepším případě jednou na tréninku, nakoupila šatník těch správných značek a pouští hrůzu po diskotékách a barech.
Říkal jsi, že momentálně jsi časově vytížen jak přípravou na zápas, tak i pracovně. Čím se vlastně živíš?
Pracuji ve společnosti v Kladně, která se zabývá správou vlastních domů, takže dělám stavební dohledy, a správu majetku, dále působím jako administrátor a mluvčí ve sdružení, které organizuje společenské akce v Kladně. Studuji vysokou školu a dávám soukromé hodiny kickboxu a kondice, sestavuji jídelníčky a vše, co k tomu patří. Dále dělám kaskadéra pro společnost Filmka v českých i zahraničních filmech a reklamách. A občas i spím. (směje se)
Koukám, že toho máš opravdu hodně. Jak to všechno stíháš? Co z toho je vlastně tvojí hlavní prací?
Stíhám, jak jenom to jde, vynechal jsem stěžování, že nestíhám. Hlavní práce je pro mě v kanceláři jako správce nemovitostí, to je něco, na co se můžu spolehnout, soukromé hodiny mi platí část výdajů na mé tréninky, a když se povede natáčení, je to příjemný příjem mimo.
O práci kaskadéra se kdysi zmiňoval už Honza Homolka. K jakým zajímavým projektům ses při téhle práci dostal? Taky by mě zajímalo, jak často přichází nějaké nabídky - jenom tímhle se asi uživit nedá?
Honza je u agentury Filmka o par měsíců déle než já. Podařilo se mi být u natáčení například u filmů Wanted s Angelinou Jolie a Morganem Freemanem, v loňském roce to byla například Mission: Impossible - Ghost Protocol, která je teď v kinech a kde jsem i k zahlédnutí. Četnost nabídek je různá, ale je to spíše nárazové, jsem jen řadový kaskadér. Ve Filmce je spousta specialistů, které si berou na natáčení do celého světa, jedná se však o opravdové profesionály.
Co přesně na place potom děláš?
Většinou se jedná o rvačky, nějaké menší pády, občas záskok za herce, když je těžká choreografie, nebo nebezpečnější scéna, kde by mohl přijít k úrazu. Vždycky je to fajn práce ve skvělém kolektivu, kde je sranda.
Mimochodem, co studuješ za obor a v jakém jsi ročníku?
Studuji obor marketingová komunikace, jsem ve 3. ročníku a v červnu mě čekají státnice a od října pokračování magisterského studia, když se podaří ušetřit, tak i MBA.
Vím, že s Honzou Homolkou (pozn. red.: kickboxer, K-1 bojovník a trenér) jste velmi dobří kamarádi už řadu let. Jak jste se vlastně dali dohromady?
Poprvé jsme se potkali na tréninku v SKS Aréně, kam jsem přešel z boxu v tělocvičně, kde už byly nedostačující podmínky. Slovo dalo slovo a za rok jsem byl trenérem. Všechny víkendové závody jsme byli s Honzou spolu a i mimo ně. Mimochodem, akorát odešel ode mě z kanceláře. (usmívá se) Je to už víc než kamarád, je to něco jako bratr. Pomáhá mi od začátku s přípravou a vždycky si na mě najde čas, ta dřina jeden vedle druhého hodně upevní přátelství. I mimo tělocvičnu jsme často v kontaktu, naše přítelkyně se znají, oslavy a všechno kolem děláme většinou pohromadě. Jsme taková malá rodina. Ještě jednoho "bratra", který před třemi roky pracovně odešel, mám ve Francouzské Guayaně, ale je také součástí mojí přípravy na zápasy, nikdy nezapomene napsat a do klece chodí se mnou aspoň v myšlenkách.
Jak vypadá tvůj typický pracovní den teď, když se připravuješ na zápas v MMA?
Typický den začíná ráno snídaní s přítelkyní, vyvenčením psů a 3x týdně během nebo kondičním tréninkem, poté jdu do práce, kde jsem do čtyř hodin, následuje soukromá hodina s klienty, nebo oddych a procházka, večer trénink. Snažím se trénovat minimálně 5x týdně, v současné době mám nový plán, takže v pondělí trénink v Kladně s Jardou Moltašem, následují lapy s Honzou Homolkou, který mi pomáhá v přípravě, jak jen to jde. Úterky jezdím hned po práci a vlastní soukromce do Chomutova k Norbertu Požárkovi na sparingy do jeho klubu MMA Chomutov, kde je hodně lidi v podobné váze. Tohle úterý jsem byl prvně, ale stane se to pravidlem. Středy stejné jako pondělí, čtvrtek volno, maximálně lehký výklus po ránu, pátky jezdím do Prahy do Penta Gymu. V sobotu mám volno a neděle se mi občas daří trénink v Praze na smíšené hodině. Spíše ale trénuji u nás v Kladně fyzičku a lapy s Honzou. Snažím se obsáhnout co nejvíc aspektů tréninku, jak jen to tělo, čas a i finance dovolí. Tréninky mimo Kladno se snažím stíhat co nejvíce, ale občas to prostě nevyjde časově.
Vypadá to, že v rámci přípravy hodně cestuješ po klubech. Slyšel jsem, že sis zatrénoval také s André Reindersem.
Snažím se cestovat po vzoru zápasníků ze zahraničí, přijímat nové techniky, druhy a způsoby tréninku, ale je to finančně a časově náročné, takže bohužel to nelze v takové míře, jak bych si představoval. S André Reindersem se mi podařilo zatrénovat jednou na tréninku v Praze, respektive se mi podařilo sežrat pár technik, což mě nakoplo k dalšímu a usilovnějšímu trénování. To člověk vždycky zjistí, že je hodně pozadu.
Jelikož naše MMA scéna není zase tak veliká, je možné, že s některými z pravidelných sparing partnerů z konkurenčních klubů se někdy v budoucnu potkáš v oktagonu. Byl by to pro tebe problém?
Zatím se mi to nepodařilo a jsem tomu rád. Není to příjemné zápasit s někým, koho znáš. Ale počítám s tím, že k tomu jednou dojde. V zápase už je každý sám za sebe. Ani proti lidem, co neznám, nepoužívám žádné zákeřnosti nebo podobně, takže by to o tolik jiné být nemělo. Snažím se všechno uchovat v duchu fair play, proto také nastupuji vždycky v tričku Fair Play Fighter, což je značka Honzy Homolky. Naprosto se s tou myšlenkou ztotožňuji.
Většina z nás jsou pouze diváci, kteří si zaplatí vstupenku a usadí se do hlediště. Mohl bys proto čtenářům trochu více přiblížit zákulisí naší scény MMA? Například jakým způsobem proběhlo dojednání tvého posledního zápasu? Sháníš si zápasy sám, nebo se ti někdo ozve? Na čem je potřeba se domluvit? Co se děje před zápasem?
Dojednání posledního zápasu vypadalo tak, že se ozval pan Ottich, jestli jsem schopný zápasit. Většinou nabídky přijdou. V současné době od zmiňovaného pana Otticha a pak z organizace GCF od Michala Hamršmída. Soupeř je většinou doplněn později, nebo už jeho jméno znám dopředu. Před zápasem začínáme vážením, následuje lékařská prohlídka a pak odchod do šatny. Dojdu se podívat na oktagon, to abych byl ješte víc nervózní, v šatně je většinou sranda, různě vtipkujeme, vyprávíme si, aby čas do zápasu co nejrychleji utekl. Když se blíží na řadu můj zápas, jdu se zahřát, lehce protáhnout a udělat par kombinací na lapy. Šatny jsou různé, posledně jsme měli štěstí na vlastní šatnu, jinak si vždycky najdeme nějaké klidné místo mimo ostatní zápasníky, abych se mohl soustředit. Třeba invalidní WC. (směje se)
Hádám, že jako zápasník a fanoušek sleduješ i světovou scénu MMA. Máš nějaké oblíbence?
Určitě se snažím sledovat a pochytit nějaké nápady nebo motivaci k tréninku. Bezpochyby největší oblíbenec je Georges St. Pierre. Líbí se mi nejen jako zápasník, ale i jako člověk. Pak je to Forrest Griffin, vřele doporučuji přečíst dvě knihy, co vydal, stojí to za to. Pak je to Rory MacDonald - styl má podobný jako GSP a má obrovský potenciál.
Máš jako zápasník nějaké motto, které vystihuje nějaký tvůj postoj?
Když srdce kluše, rozum stojí. Děda mi to opakuje pořád už od malička, snažím se být v klidu, dát emoce k ledu po dobu zápasu a přemýšlet. A zbytek je moje oblíbené - chceš, nechceš. Nemám rád výmluvy. Každý má možnosti, jaké si udělá, dřina není drahá, ale bolí.
Zdroj foto:
Filip Škeřík, Veronika Hulinková - Extraround.cz, http://www.extraround.cz/
Honza Homolka - Fair Play Camp I.
Zuzana Taucová - Ultimatnizapasy.cz, http://www.ultimatni-zapasy.cz/
08:56
21:28
